Americká herečka Erika Christensen a její manžel, cyklista Cole Maness se stali rodiči.
Třiatřicetiletá rodačka ze Seattlu přivedla v úterý na svět holčičku, kterému dali jméno Shane. Pro magazín People to potvrdil její mluvčí.
Christensen a Maness tvoří pár od roku 2012, přičemž se vzali loni v září. O těhotenství herečka informovala až koncem března, když na sociální a mikroblogovací síti Twitter zveřejnila fotku štěňata, které spolu s manželem vlastní.
„Tento chlapec dostane sestřičku. Lidskou sestřičku, „napsala k fotce.
Erika Christensen se narodila v roce 1982 v Seattleu, ale vyrůstala v Los Angeles. Své všestranné (herecké, pěvecké a taneční) schopnosti brzy uplatnila v reklamě (např. pro McDonalds). Objevila se v klipu Michaela Jacksona Childhood a ve třinácti si ji Studio Walta Disneyho vybralo pro hlavní roli Karen do rodinného snímku Nechte to na Beaverovi (Leave It To Beaver, 1997).
Erika Christensen se objevila i v televizním projektu téhož studia Can of Worms. Zatím největší popularitu jí vynesla role narkomanky Caroline, dcery vlivného politika, kterého hrál Michael Douglas, z vysoce ceněného dramatu Stevena Soderbergha Traffic – Nadvláda gangů (Traffic, 2000). Získala za ni Cenu MTV, Young Hollywood Award a v rámci hereckého týmu i Screeen Actors Guild Awards.
Erika Jane Christensen získala díky účinkování v thrilleru Traffic – nadvláda gangů (2000) MTV Movie Award či Screen Actors Guild Award. Zahrála si také ve snímcích jako například Nebezpečná známost (2002), Rokerky (2002), Perfektní skóre (2004), Jízda na střele (2004), Tajemný let (2005) či Veronika se rozhodla zemřít (2009). Účinkovala také v seriálech Six Degrees (2006 – 2007) či Parenthood (2010 – 2015).
Umí režírovat hvězdy jako Harvey Keitel, Jude Law či John Malkovich. Na place ho na slovo museli poslouchat i sportovní esa David Beckham a Maria Šarapovová. Ivan Zachariáš se vypracoval do špičky světové reklamy, na kontě má desítky spotů pro známé značky a množství zlatých sošek z prestižního festivalu v Cannes. Nedávno přijal nabídku od HBO Europe na svůj první seriál. Pustinu natočil spolu s Alicí Nellis, premiéru bude mít 30. října.
Jméno pražského rodáka znají zřejmě ještě více v zahraničí než doma – spoty pro Adidas či Volkswagen nenatáčím kdokoliv. Jak sám říká, většinu nabídek odmítá a za rok už udělá jen dvě či tři reklamy. Přesto si našel čas na velký projekt – pustinu, která je Zachariášova seriálovým debutem. Práce na seriálu pro HBO se mu líbila. Televize si od novinky slibuje hodně, i podle těch, co už ji viděli v předpremiéře, by se měla minisérie zařadit k tomu nejlepšímu, co v tomto regionu vzniklo. Kromě Slovenska a Česka uvede HBO seriál s prvky sociální a psychologického dramatu iv dalších evropských teritoriích.
Po mnoha úspěšných reklamách pro velké značky jste přijali nabídku režírovat svůj první seriál. Čím vás HBO oslovilo?
Scénář mi poslali mailem, protože jsem byl mimo republiky. Nejprve jsem dostal jen první díl s dotazem, zda bych si ho nepřečetl. Měl jsem akorát čas, takže jsem to zvládl velmi rychle. Příběh se mi zalíbil a chtěl jsem vidět další části. Po dvou týdnech jsem šel do Prahy, setkali jsme se a pak to už bylo velmi rychlé rozhodnutí. Přišlo mi, že Pustina je dobrý seriál a že vím, jak na to.
Vaším snem však nebyl seriál, ale film. Proč to s ním nikdy nevyšlo?
Bylo to z různých důvodů. Snažil jsem se o to v Americe, ale nebyl jsem úplně schopen přizpůsobit se jejich kultuře, která je přece jen dost odlišná. Nebo přesněji, i bych se byl schopen přizpůsobit, ale nechtěl jsem. Nebavilo by mě to. Jak jsem chtěl dělat věci, oni zcela nechápali. Nedá se to však zcela zjednodušit, důvody byly i pragmatické. Jednou onemocněl klíčový herec a projekt padl. Jindy již byly peníze, ale producenti mi udělali změny ve scénáři, se kterými jsem nesouhlasil. Měl jsem vícekrát smůlu, jinde jsem měl ale naopak štěstí, takže se to pěkně doplňuje.
Kde se natáčela Pustina, která mě značně pochmurnou, syrovou atmosféru? Jak dlouho trvalo najít vhodné lokace?
Seriál se natáčel v severních a západních Čechách, lokace jsme hledali velmi pečlivě a dlouho. Například vesnice je složena ze tří různých míst. Hodně jsme cestovali, abychom našli vhodné lokace a dobře to dohromady poskládali. Vše vycházelo z pocitu, který jsme měli ze scénáře. Podle toho jsme hledali a naštěstí jsme i našli.
Přišlo mi, že Pustina je dobrý seriál a že vím, jak na to. Natáčelo se v těch místech i předtím?
Určitě ano. Ale našli jsme i mnoho míst, kde nikdo netočil. Šlo hlavně o schopnost poskládat to tak, aby vše působilo jako jedno místo, jeden kraj, přestože se natáčelo na různých místech.
Jaké byly reakce lidí, když do obcí přišel celý filmařský štáb?
Úžasné. Místní většinou hráli kompars a pomáhali nám. Jeden pán měl traktor a bez váhání nám ho půjčil. Další měl psa a ten se také objeví v seriálu. Atmosféra byla fajn, bylo i spousta legrace, ale pokud chcete veselou příhodu z natáčení, tak vám ji neřeknu, protože jich bylo velmi mnoho. (Smích)
Vyskytly se při výrobě komplikace, se kterými jste nepočítali, nebo mělo všechno hladký průběh?
Myslím, že těžší fáze jako to natočit bylo to napsat. Osm hodin je hodně a udělat to tak, aby to dávalo smysl, bylo náročné. Samozřejmě, na natáčení máte jen určitou dobu, i když my jsme ho měli na poměry zdejších seriálů dost. Z reklamy jsem však zvyklý ještě na velkoryseji časové podmínky, takže pro mě bylo nejtěžší v hlavě si srovnat, jak natočím pět minut filmového času denně, když jsem byl zvyklý točit pět sekund. Některé scény jsou těžké a bojíte se jejich ve scénáři a pak to jde na place velmi snadno, a naopak – překvapí vás něco nečekaně. V našem případě však nenastala žádná extrémní komplikace, se kterou bychom si neporadili.
O čem je Pustina
Děj se začíná událostí, která změní životy několika generací dosud těsně semknuté komunity obyvatel vesnice v severních Čechách. V okamžiku, kdy kumuluje boj starostky vesnice Hany Sikorová proti velké zahraniční těžařské společnosti, která má zájem o zásoby uhlí pod vesnicí a nabízí obyvatelům lákavé odstupné, pokud prodají své domy, zmizí její čtrnáctiletá dcera Michaela. Dlouhodobé rodinné vazby se začínají rozpadat a Hana začne postupně pochybovat o charakteru mnohé obyvatele vesnice, kteří jí na začátku pomáhali v zoufalém pátrání po dceři, ale brzy začali ukazovat svou pravou tvář.
Důležitým prvkem v ději jsou mladí herci. Jak se vám pracovalo s teenagery, kteří se měli vcítit do postav klienty ústavu?
Jsou to většinou neherci. Někteří měli dokonce zkušenosti z těch ústavů, ti asi věděli nejlepší, co se tam děje. Chlapci, které jsme našli rychle, pochopili, co od nich chceme a myslím, že si dobře poradili se ztvárněním toho, jak to v takových ústavech vypadá.
V Pustině jste hojně pracovali s detailními záběry a atmosférou. Dá se to přirovnat k natáčení reklamy nebo jste při seriálu využili jiné „zbraně“?
Člověk musí ke každému materiálu přistupovat zvlášť. Chtěli jsme točit zcela jednoduše. Seriál jsme natáčeli třemi objektivy, ale nevyužívali jsme žádné extrémní pohyby kamerou, žádné velké úhly. Mělo to být klidnější. Nechtěli jsme to stylizovat do rychlého tempa, protože by se to k žánru nehodilo.
Pustina se nedostane jen k divákům na československém trhu, HBO ji odvysílá i v rámci dalších zemí v Evropě. Věříte, že má potenciál zaujmout takové široké publikum?
Doufám, že ano, je tam dostatek univerzálních věcí. To, co se odehrálo v pustinu, se může stát v Mexiku či Indii. Že se děj odehrává v nějaké české vesnici, neznamená, že tomu divák v jiné zemi nebude rozumět.
Jaké poselství by seriál s temným dějem měl předat divákovi?
Když se zamyslíte, všechno zlo v té minisérii vychází z toho, jak rodiče vychovávají respektive nevychovávají své děti. Seriál by měl divákovi pomoci k tomu, aby si uvědomil, jak se chová k ostatním, ale i jak se okolí chová k němu. A případně k sebereflexi, že je možná škoda, pokud je to chování nevhodné. Pustina je o běžných hodnotách, jak se mají lidé rádi a jaké mají mezi sebou vztahy. Je to odraz společnosti na malém vzorku, ale dá se aplikovat kdekoliv.
Pustina je o běžných hodnotách, jak se mají lidé rádi a jaké mají mezi sebou vztahy. Je to odraz společnosti na malém vzorku, ale dá se aplikovat kdekoliv.
Osmidílný seriál nemá jen jednoho režiséra, ale netradičně hned dvou. Jak se vám spolupracovalo s Alicí Nellis?
V první řadě je to pro mě nová zkušenost. Nikdy jsem nedělal s nějakým jiným režisérem společné dílo. Alenka to vzala sportovně a dobře, nechala si ode mne poradit, jak to vidím a jak to chci. Chvíli samozřejmě trvalo, než se všechno sladili. Díky tomu, že točila až po nás třetí a čtvrtý díl, mohla si hotové věci podívat. Viděla sestřih ještě předtím než šla natáčet, takže styl znala.
Podle jakého klíče jste si podělili jednotlivé díly mezi sebe?
Udělal jsem první dva díly, pak jsem chtěl jít co nejrychleji do střižny, abychom nastavili tempo, střih. Pak byla na řadě Alice a následně jsme se znovu prestriedali, já jsem dělali na páté a šesté části, Alice na posledních dvou. Tak to bylo nejlogičtější kvůli efektivitě času, protože kdybych já točil první čtyři díly, ona by nic nedělala a naopak. Tak se to pěkně doplněno.
Pustina je minisérie s uzavřeným koncem. Nebyla ambice nechat si zadní vrátka i na pokračování, případně vytěžit z příběhu více dílů?
Naopak. Já jsem byl zastáncem toho udělat méně částí a zahustit děj. Myslím si, že nakonec těch osm epizod je tak akorát.
Zalíbila se vám práce na seriálu? Nebo se už těšíte, kdy se opět posadíte na režisérskou židli v reklamním spotu?
O seriálu jsem nikdy nepřemýšlel, přečetl jsem si však scénář a řekl si – proč ne. Byla to fajn zkušenost a teď mi ten výrobní proces chybí. Samozřejmě, když mě baví scénář seriálu, dělal bych ho mnohem raději než reklamu. Když dává scénář smysl, má i celé natáčení smysl a má i pro mě jinou hodnotu než reklama.
Museli jste kvůli pustila obětovat jiné pracovní nabídky?
Rok a půl jsem dělal pouze seriál HBO a nepřicházelo v úvahu pracovat vedle toho na něčem jiném. Za ten čas jsem musel několik nabídek odmítnout. Ale to nebylo nic nového, 99 procent věcí odmítám celý život.
Váš vzestup v reklamní branži je obdivuhodný. Vzpomenete si ještě na váš úplně první spot?
Bylo to na plzeňské pivo, tím se to celé začalo. Reklama neměla zásadnější děj, chlapec utíkal po pivo, někde za rohem se napil. Pak ji i zakázali, protože děti nemohou pít v televizi pivo. Psal se tehdy rok 1991, doporučil mě Honza Svěrák.
Od té doby uběhly více než dvě desetiletí. Co děláte teď jinak než dříve?
Poslední dobu režíruji schválně jen dvě – tři reklamy za rok. Nerad bych dělal víc. Vývoj tam je vidět. Ze začátku mě zajímala více formální, výtvarná stránka. Poslední roky má daleko více na reklamách zajímalo, o čem jsou ai podle toho se rozhoduji, zda do toho jdu.
Jak se časem změnil způsob dělání reklam?
Změnila se ambice klientů a agentur dělat kvalitní věci. Bojí se asi, aby nestoupli vedle. Obecně všude ve světě sázejí raději na jistotu. To je svým způsobem problém.
V čem se liší dobrá reklama od špatné?
Dobrá reklama je taková, která vás neštve. Taková, na kterou byste možná ještě jednou rádi podívali. A to buď proto, že se při ní zasmějete, nebo je něčím jiná, výjimečná či výtvarně dobře zpracovaná. Základ je nápad, po shlédnutí reklamy musí ve vás zůstat něco pozitivně. Negativní věci nikoho nezajímají. Ale každý mě jiný vkus, takže je těžko takto paušalizovat.
Jsou i reklamy, se kterými vnitřně spokojený nejste? Stěžoval si již někdo na vaši tvorbu?
Většinou opravdu spokojený nejsem, pokaždé vím, co jsem podělal. Lidé se však stěžují vždy a na všechno. Nikdy nevyhovíte všem. Ale někdy se to celé vyvine i jinak, než čekáte. Například reklama na Volkswagen. Báli jsme se, že nás budou žalovat, že se nám práce nepovedla. Chyběl mi tam trochu život, zdálo se mi to příliš sterilní. Šéf však přiletěl za námi z Německa a řekl, že je to skvělé. Byl to pro nás šok. Člověk nikdy neví.
Základ je nápad, po shlédnutí reklamy musí ve vás zůstat něco pozitivně. Negativní věci nikoho nezajímají.
Jak reagují reklamní agentury ve světě, když uvidí, že režisérem reklamy je Čech?
V 90. letech to bylo pro ně exotické, ale teď se to už vůbec neřeší. Někdy to ještě samozřejmě popletou, že jsme Česko-Slovensko, ale momentálně to už není důležité.
Na co byste reklamu nikdy neudělali?
Zásadně nedělám reklamu na cigarety, násilné hry ani žádné citově vyděračské reklamy s miminky. To mi přijde úplně mimo.
Čemu přikládáte váš úspěch? Jaké rady byste dali začínajícím režisérem, kteří chtějí prorazit v reklamním byznysu?
Faktory jsou určitě štěstí a výběr. Člověk si musí pečlivě vybírat, co bude dělat. Mladým kolegům bych doporučil, aby nedělali blbosti, protože pak se již z toho nedostanou. Naopak musí zvažovat projekty, do kterých půjdou.
Co si myslíte o současné československé reklamní tvorbě?
Nesleduji ji. Většinou reklamy přeskakuji. Vím, zní to hrozně. Někdy mi však kamarádi něco pošlou. Ale nechci hodnotit. Často si režiséři špatně vybírají a pak to není tak dobré, jak by to mohlo být. Také v tom hraje roli i zmíněné štěstí. Každý ví něco, je v něčem chytrý, nemyslím si o nikom nic špatného. Géniů je však málo a ani já k nim nepatřím.
Děláte hlavně déle spoty, tedy ne klasické 30-sekundové reklamy. Je to osvobozující – mít širší prostor?
Je pravda, že zpravidla dělám alespoň minutu nebo minutu a půl. Ale to je na tom právě to zábavné vtěsnat se do ohraničeného času, ať je jakýkoliv. Je to úplně jiná disciplína než seriál. Nápad může být jednoduchý nebo složitý. Problém je, když mají firmy komplikovanou ideu, ale nemají na ni často peníze. Tam nefunguje totiž cesta zjednodušení, nemělo by to žádný efekt.
Co se stane, když nemáte nápady?
Tak tehdy trpím. Buď to přijde, nebo ne. Intenzivní přemýšlíte a modlíte se, aby vám něco napadlo. Buď to vyjde, nebo ne. Nemám však recept.
Pokud jste měli v hlavě skvělý nápad na reklamu, oslovili jste i sám reklamní společnost?
To nedělám. Je to ztráta času.
Proč neděláte reklamy pro česko-slovenské značky? Nemohou si vás dovolit zaplatit?
Není to penězích. Dlouhá léta jsem nedostal z Česka ani Slovenska žádnou nabídku. Asi si myslí, že si mě nemohou dovolit, ale to je blbost. Pokud se mi koncept líbí, budu dělat i za jiných podmínek než ve světě.
Ivan Zachariáš (45)
Jeden z nejvyhledávanějších reklamních režisérů, který za své počiny pod hlavičkou mnoha známých agentury získal řadu prestižních ocenění včetně Zlatých lvů z Cannes. Pracoval pro značky jako Coca-Cola, Nike, Adidas, Volkswagen, Land Rover, Audi, Honda, Rexona, Stella Artois, Levis, režíroval spoty pro fotbalové MS 2006 a mnohé další. Natáčí i upoutávky pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jeho krátkometrážní Mulit (2003), který paroduje bollywoodský filmy, je součástí stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA). Kriminální drama HBO Europe Pustina je jeho celovečerní režijní debut. Je absolventem katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU (1996).
Vatikán / Itálie 10. září (RV) Cenu Roberta Bressona si z Filmového festivalu v Benátkách letos odnesl ruský režisér Andrej Končalovskij. Při včerejším ceremoniálu mu ji předal prefekt vatikánského Sekretariátu pro komunikaci Mons. Dario Edoardo Vigan.
79-letý Andrej Sergejevič Michalkov-Končalovskij pochází z rodiny známých ruských filmových tvůrců a v začátcích spolupracoval is Andrejem Tarkovského. Na Filmovém festivalu v Benátkách prezentoval svůj film Raj (Paradise). V černobílém uměleckém zpracování vypráví příběh odehrávající se ve Francii v období nacistické okupace.
Cenu Roberta Bressona určenou pro režiséry uděluje od roku 2000 v součinnosti s Papežskou radou pro kulturu a vatikánským dikasterií pro společenskou komunikaci Nadace Ente dello Spettacolo spolu s časopisem Rivista del Cinematografo. Vyjadřuje se jí uznání významného „upřímného a intenzivního svědectví o náročné cestě hledání duchovního smyslu našeho života“. V historii laureátů figuruje v roce 2007 další ruský režisér Alexander Sokurov.
Ve věku 90 let zemřel polský režisér Andrzej Wajda. Podle dosavadních informací uznávaného filmaře …
Andrzej Wajda Držitel Oscara za celoživotní dílo Andrzej Wajda skonal v důsledku selhání pľúc.BRATISLAVA 10. října (WebNoviny.sk) – Ve věku 90 let zemřel polský režisér Andrzej Wajda. Podle dosavadních informací uznávaného filmaře nedávno hospitalizován a zemřel v důsledku selhání plic.
Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926. Studoval malířství a režii. V 50. letech vytvořil základy stylu známého jako polská filmová škola. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Popel a diamant (1958), Krajina po bitvě (1970), Zaslíbená země (1975), Člověk z mramoru (1977), Dirigent (1980), Člověk ze železa (1981), Danton (1983), Besi (1988), Slečna Nikdo (1996), Pan Tadeáš (1999), Katyň (2007) nebo Walesa, člověk z naděje (2013). Americká Akademie filmových umění a věd mu v roce 2000 udělila Oscara za celoživotní dílo. Věnoval se i divadelní režii.