Institucionální dopady členství
Tento faktor patří rovněž mezi často diskutovaný a to zejména z důvodu, že velikost populace členských států EU je momentálně určujícím kritériem pro rozložení sil v Evropské radě a Evropském parlamentu podle smlouvy z Nice. Turecko by se tak po vstupu do EU stalo nejlidnatějším státem. Podle odhadů by mohlo mít v roce 2015 přibližně stejný počet obyvatel jako Německo, tedy kolem 80 milionů. Paradoxní situace by nastala, kdyby pravidla pro rozložení sil v institucích EU zůstaly stejné jako v současnosti, protože v důsledku počtu obyvatel by se Turecko stalo nejvlivnějším státem Unie a mělo by tak největší vliv na rozhodování. Této situaci by se dalo předejít, pokud by byla přijata Evropská ústavní smlouva, která může vstoupit v platnost pouze v případě, že bude přijata každou ze signatářských zemí na základě jejich vlastní ústavní procedury [67].
Ústavní smlouva se snažila pravidla pro rozložení sil nastavit tak, aby byl vliv jednotlivých zemí vyvážený. Podle zatím neschválené Evropské ústavy, resp. Lisabonské smlouvy, by bylo hlasování založené na tzv. principu dvojí většiny, tedy na principu kvalifikované většiny. Na rozhodování tak bude potřebných nejméně 55% členů Rady a zároveň nejméně 15 z nich, přičemž tyto státy musí zastupovat nejméně 65% populace celé Unie. V tomto případě by turecké členství, navzdory velikosti země, nemělo mít rozhodující význam pro fungování Unie (Karlsson, 2008).
Turecko by potřebovalo na zablokování rozhodnutí podporu alespoň dvou větších států a rovněž nelze vyloučit, že i faktor podílu HDP bude součástí nové ústavní smlouvy (Karlsson, 2008). Počet křesel by měl v Evropském parlamentu vzrůst ze současných 736 na 750, přičemž jeden členský stát by mohl mít minimálně 6 a maximálně 96 křesel. Turecku by po přistoupení mělo připadnout, stejně jako Německu, 82 mandátů (Issues Arising from …, 2004). Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že Turecko se členem Unie nestane, pokud nebude Evropská ústavní smlouva ratifikována ve všech členských státech.