To, o čem už jsem hovořil před 4 lety, se v Dánsku dočkalo své realizace.
Radnice v Kodani rozhodla, že veřejné instituce, které pod ní spadají, budou hospodařit s kvótou 80 gramů hovězího masa na jednu osobu týdně.
Prý aby byli klimaticky odpovědní.
Následně padl návrh, že by z tohoto nařízení měly být vyňaty domovy seniorů.
Na to reagovala Birgitte Kehler Holstová za progresivní zelenou stranu Alternativa (na obrázku), která prohlásila, že k tomu nevidí žádný důvod, neboť starší generace nese největší vinu za způsobení klimatické krize.
No, já myslím, že jediným, čím se starší generace skutečně provinila je to, že přivedla na svět podobně psychicky narušená stvoření jako je tato šílená zelená fanatička.
P.S. Až budeme mít v ruce čip s digitálním eurem namísto hotovosti v kapse, tak už žádná administrativní nařízení nebudou potřeba. Prostě si víc než 80 gramů hovězího masa týdně nekoupíte. K tomu vám Piráti povolí jednu plnou nádrž měsíčně (pokud ještě auta se spalovacím motorem budou vůbec existovat) a jednu zpáteční letenku ročně. A tím bude svět konečně zachráněn před vzplanutím.
No, můj plán je jiný – spočívá v zakotvení práva na hotovost a práva na národní měnu do naší Ústavy.
Abyste si mohli koupit tolik masa, nafty a letenek, kolik se vám zachce.
A zelení blázni, ať se vypořádají se svou klimatickou krizí v nějaké rezervaci. Ideálně oplocené, a umístěné co nejdál od nás, normálních lidí.
Ideálním místem pro zřízení této zelené kolonie, do níž se mohou všichni společně sestěhovat, je za mě Brusel.
Tam to můžou rovnou spojit s africkou migrací a ideologií LGBTQ a konečně si vytvořit ten svůj vysněný ráj na zemi.
Žena v pouhém spodním prádle prchá ulicí před ukrajinskými výrostky
Při vzpomínce na německý útok na SSSR si vždy vzpomenu na tuto fotografii. Vyjadřuje totiž až děsivě o co vlastně šlo. O naprostý výbuch zla, který Evropa nepamatovala od muslimských a mongolských nájezdů.
„Žena v pouhém spodním prádle prchá ulicí před ukrajinskými výrostky, její strach je cítit na fotografii i přes uplynulých 85 let. Je 1. července 1941 a ve Lvově Ukrajinci loví Židy. Krvavý pogrom dohlíží Roman Šuchevyč, tvůrce ukrajinských oddílů u německého Wehrmachtu a SS – a nyní, v roce 2026, národní hrdina Ukrajiny, jemuž se staví nespočetné pomníky, patron ulic v téměř každém ukrajinském městě,“ píše Paweł Rybicki.
Pogromy ve Lvově (30. června – 2. července a pak 25.–29. července 1941) byly podněcovány německými okupanty (Einsatzgruppen a dalšími), kteří obviňovali Židy z podpory Sovětů a z „zločinů NKVD“. Místní nacionalisté a dav (včetně teenagerů a dětí) rabovali, bili, ponižovali a vraždili Židy. Ženy byly často zvlášť terčem – svlékány, znásilňovány, biti a pronásledovány veřejně. Odhaduje se, že během těchto pogromů zahynulo kolem 4 000–6 000 Židů.
Opravdu mají dnes být Ukrajinci na co hrdi. Oslavují a dávají za vzor masové vrahy, kteří mučili, vraždili a znásilňovali židy, Poláky, Čechy a jiné Ukrajince, kteří byli označení ukrajinskými nacionalisty za zrádce ukrajinského snu o rasově/etnicky čisté Ukrajině …
A Paweł Rybicki opět k tomu dodává: „Ukrajinské a německé oddíly vstoupily do Lvova 30. června 1941. Vítal je nadšený dav Ukrajinců, kteří skandovali „Ať žije Hitler a Bandera, smrt Židům a komunistům“ i „Sláva Ukrajině!“. Ukrajinský batalion Nachtigall obsadil klíčové body města, včetně věznic, kde objevili tisíce těl obětí zastřelených uprchlými Sověty. K vytahování těl okamžitě přiměli Židy. To byl předěl k událostem 1. července.
Šuchevyč i další ukrajinští aktivisté vyhlásili na náměstí ve Lvově „akt obnovení ukrajinského státu“. Banderovci začali formovat ukrajinské úřady a milici pod vedením Jaroslava Stećka.
1. července 1941 již od rána ukrajinští miličníci i vojáci Nachtigallu začali chytat Židy: nejprve muže, ale pak i ženy a děti. Židy vedli do věznic, teoreticky aby pracovali při vytahování těl sovětských poprav. V realitě však v městě zavládla krvavá anarchie. Skupiny Židů byly napadány Ukrajinci. Židé byli biti a zabíjeni přímo na ulicích, někdy je hnali k zdím a stříleli Ukrajinci i Němci.
Popisy agrese Ukrajinců vůči ženám připomínají scény krutosti známé z řezně na Volyni. Těhotným ženám rozřezávali břicha, ženy byly skupinově znásilňovány, svlékány donaha.
Na lvovském náměstí byly židovské ženy donutěny čistit dlažbu, přičemž Ukrajinci je bili a svlékali donaha. Na mnoha místech ženy nahé hnali ulicemi, stejně jako tu ženu z fotografie (celý pogrom navíc pečlivě dokumentovali Němci na foto i video).
Blíží se 85. výročí událostí z 1. července 1941. Šuchevyč, Stećko a mnoho dalších členů ukrajinského vedení ve Lvově jsou dnes hrdiny pro úřady i společnost volné Ukrajiny. Dokonce i batalion Nachtigall je uctíván jako hrdinové. Zajímavé, zda výročí onoho dne ve Lvově bude současné ukrajinské úřady slavnostně oslavováno?“
Je třeba zdůraznit, že mnoho ukrajinských nacionalistů (včetně intelektuálů) pogromy aktivně podporovalo nebo ospravedlňovalo jako „pomstu“ za sovětské zločiny.
A také je třeba připomenout, že proti ukrajinským nacionalistům a jejich masovému vraždění se postavil například metropolita řeckokatolické církve Andrej Šeptycky. Kritizoval vedení OUN v exilu za to, že „používá naše děti k zabíjení jejich rodičů“ a prohlásil: „Kdokoli demoralizuje naši mládež, je zločinec a nepřítel lidu.“ (Toto se týkalo inspirace mladých k násilí proti „nepřátelům“ ukrajinské věci.). Jeho pastýřské listy (zejména „Nezabiješ!“ z roku 1942) a soukromé dopisy (Himmlerovi, papeži) jsou považovány za jedno z nejsilnějších církevních odsouzení nacistických zločinů a radikálního nacionalismu v regionu.
K tématu německé brutality za druhé světové války a ukrajinského nacionalismu doporučuji k přečtení:
Když slyšíte neustále – a letos to z Augsburku na jejich sjezdu zaznělo znovu – o tom, jak bezcitný, ba krutý odsun – tedy dle nich vyhnání, byl, když bavorský ministerský předseda volí o vyhnání velmi tvrdá slova na naši adresu – plným právem očekáváte, co na to řeknou naši především vládní politici. A hle, oni jsou zticha. Premiér a současný pán v Černínu spíše nacvičují uctivé poklony vůči každému hostu z Bavorska. O topovcích a bělobrákovcích raději ani nemluvit. O těch novodobých kolaborantech, kteří jsou již i ve vládě, není třeba se šířit, vždyť mezi nimi jsou příkladní „křesťané“.
Je mnoho argumentů, kterými lze odsunuté Němce okřiknout. Zejména po té divadelní frašce v Brně, kde ostudnou roli sehrál i anovský primátor města. Uveďme si alespoň jeden příklad, tentokrát od sousedů v Polsku. Jak probíhalo vyhánění Poláků z polské Gdyně v roce 1939. Tedy, jak jej organizovali ti, jejichž potomci stále a všude pláčí nad svým zlým a samozřejmě zcela nespravedlivým osudem.
Zločinů vůči Polákům Němci se dopouštěli více než 100 let. Za nacistické éry dostoupily svého až zcela nelidského vrcholu. Německá diplomacie si léta s Poláky hrála na dobráky, kteří rozdávají plnýma rukama. V onom období, dalo by se říci v sanačně – hitlerovském flitru, jezdili Göring a Himmler na lov zubrů do Bělověžského pralesa. V debatách přesvědčovali beckovské vládce o výhodách, pokud Polsko přejde na jejich stranu. Slibovali mu i kus Ukrajiny, pokud se zúčastní války proti bolševickému Rusku. Ale měli též „malé, zanedbatelné požadavky“. Požadovali Gdaňsk a exteritoriální koridor z říše přes polské území do tehdejšího německého východního Pruska. Když Poláci se neměli k naplnění německých požadavků, začalo Německo prudkou kampaň i proti nim. Podobala se jako vejce vejci kampani, již vedla říše s pomocí henleinovců proti Československu v r. 1938. Na scénu přišla německá menšina, tentokrát v Polsku, jíž ti zlí Poláci nesnesitelně utiskovali, takže Hitler opět prohlašoval, že říše nebude k tomu lhostejná.
Jak to bylo ve skutečnosti? Německá menšina se organizovala, cvičila, ozbrojovala, vytvářela diverzní skupiny. Úkolem některých těchto formacích bylo zajistit nerušený vpád wehrmachtu na polské území a jeho rozvinutí. Proto byly určeny skupiny složené z příslušníků polské menšiny, které měly zajistit bezpečný průchod německým vojákům přes mosty i po železnici. Současně prováděli „věrní občané Polska německé národnosti“ masovou zpravodajskou činnost, dokonce sestavovali i seznamy polských vlastenců, které po vpádu Němců do Polska předávali příslušným okupačním místům. Nacisté tyto „vražedné seznamy“ použili a ocenili špinavou práci německé páté kolony v Polsku. Následovaly popravy. Byly masové již v prvních měsících okupace. Tak třeba Lasach Piasnických vyvraždili od října 1939 do dubna 1940 kolem 12 tisíc gdyňských Poláků, nemalou část z nich tvořila inteligence. Polská Gdynia byla začleněna do Velkoněmecké říše. Odpovědnost za všechny zločiny připadala hlavně na gdaňského gauleitra Alberta Foerstera a samozřejmě i na tamní Němce.
Říšský vůdce SS a policie, H. Himmler, využil Hitlerův dekret z 8. října 1939 a vydal rozkaz k okamžitému vyhnání Poláků ze Gdyně, Gdaňska a celého polského Pomoří. Následně se týkal území kolem Poznaně a celého dosavadního polského Slezska. Tam všude, v novém „Lebensraumu“ se mohli usídlit říšští Němci, jakož i Němci z baltských zemí, Ukrajiny, Běloruska a Rumunska.
První selekce vyhnaných Poláků byly s německou důsledností provedeny ji v září 1939 v podobě divokých a násilných akcí pod vedením SS. Další následovala 12. října. Překvapení Poláci byli vyhánění nelidským způsobem ze svých domovů. Akci organizoval přímo policejní prezident spolu s brigadeführerem SS, Christopem Dimem. Obyvatelstvo dostalo pouhých 20 minut na opuštění svých domovů. Všem, kdo by stanovenou lhůtu překročili – převažovaly ženy s dětmi, pohrozili zastřelením. Vše ve svých domovech museli nechat, včetně klíčů od bytů a domů. Velmi pečlivě na vše dohlíželi v Orlowě – gdyňské čtvrti, kde se nacházeli luxusní byty a domy. Jejich obyvateli byla polská inteligence, inženýři, specialisté. Muži tu již většinou nebyli. Byli dříve uvězněni, či zastřeleni.
A co dovolili „nadlidé“ si Polákům vzít „na cestu“? Dospělá osoba mohla si vzít sebou 20 kg osobních věcí. Ženy musely nést jak své zavazadlo, tak i malé děti či dítě. Muži se mezi vyhnanými vyskytovali ojediněle. Přes 4000 lidí bylo časně ráno vyhnáno bez potravy, ale i mléka pro děti, na cestu, která trvala několik dní. Vyhnanci cestovali v dobytčích vagonech, vždy po 60 osob, v zimě a hladu. Děti, co nepřežili, vyhazoval doprovod – němečtí nadlidé – na zastávkách.
26. října 1939 bylo z Gdyně takto vyhnáno přes 100 tisíc Poláků. V průběhu vyhánění a transportu zemřelo téměř 15 tisíc osob. Brzy nato jich bylo povražděno přes 25 tisíc. Z Polska, jeho části, vznikal tímto způsobem, podle zrůdných německých plánů „Generální gouvernement“.
Z českého pohraničí již v roce 1938 Němci vyhnali asi na 170 tisíc lidí, Čechů a demokratických Němců. Někteří z nich utekli přes zatčením či bezprostředním násilí henleinovců jen ve spodním prádle. Ti šťastnější vzali sebou alespoň nějaké osobní věci, hlavně doklady a peníze. Pravdou je, že někteří ještě v době, kdy v pohraničí se uplatňovala čs. státní moc, se i z větší části vystěhovali. Nemovitosti však zůstaly. Naši mrtvých počítali na desítky, zraněných či zmučených byly snad tisíce. Ti smůloví byli odeslání do německých věznic, koncentračních táborů. Jen část z nich se vrátila.
Dnešní pohrobci odsunutých Němců jak z Československa, tak i z Polska lkají nad krutostí Čechů, O tom, jak oni vyháněli lidi, Čechy, Poláky, Ukrajince, Bělorusy, Rusy, Jihoslovany, ze svých domovů, kolik jich povraždili, se nejen nechtějí znát, ale ani slyšet. Odmítají svou spoluvinu na vypálené zemi a milionech zavražděných. Dnešní tzv. vyhnanci, včetně sudetů, dělají ze sebe oběti a z nás zločince. Přepisují dějiny. Od slov však hodlají přikročit i k činům.
V Polsku mají obdobné problémy jako u nás. V r. 1997 tam vzniklo Sdružení vyhnaných Gdyňanů. Náhrady škod, které jim vznikly v průběhu války, se od demokratického Německa dosud nedočkali. I naši vyhnaní z českého pohraničí nebyli nijak odškodněni. V Polsku i u nás se setkáváme s odpadlíky od národního tělesa. Na Opolsku pan Henryk Król dříve hájil polské zájmy. Nyní se z něj stal Heinrich Kroll pracující v cizích službách. I my máme své zkušenosti s odpadlíky. Ale to je již jiná kapitola.
Dvě nové odpočívky začaly sloužit řidičům na dálnici D1 u Vyškova
Dvě odpočívky na naší dálniční síti ode dneška slouží řidičům. Na D1 u Vyškova a D11 u Předměřic přibývá prostor pro bezpečnou přestávku.
Dvě nové odpočívky začaly sloužit řidičům na dálnici D1 u Vyškova
Vyškov na D1 ve směru na Brno
Rozšířená a zmodernizovaná odpočívka nabídne 86 míst pro osobní auta, 76 pro kamiony, 6 pro autobusy a 7 pro karavany. K tomu dětské hřiště a venkovní posilovnu. Otevírá dnes po 16. hodině.
Předměřice na D11
Nová odpočívka v obou směrech má celkem 56 míst pro osobní auta, 28 pro kamiony, 8 pro autobusy a 6 pro karavany. Nechybí toalety a zázemí pro odpočinek. Stavba se stihla za 6,5 měsíce.
Chci, aby na našich dálnicích bylo také dost míst k bezpečnému zastavení. Protože odpočatý řidič znamená bezpečnější cestu pro všechny.
Uzavření saúdskoarabského ropovodu odhaluje zmenšující se globální rezervy dodávek ropy
Saúdský pojistný ventil deaktivován
Ropovod Východ-Západ, známý také jako Petroline, přepravuje ropu přes Saúdskou Arábii do Yanbu, což umožňuje království vyvážet ropu přes Rudé moře a obejít Hormuzský průliv.
Ropovod se stal obzvláště důležitým během šestiměsíční války s Íránem , kdy přepravuje přibližně 4 miliony barelů denně – což odpovídá zhruba 4 % celosvětových dodávek – jelikož útoky a omezení prudce snížily tankerovou dopravu přes Hormuzský průliv.
Saúdská Arábie v pátek oznámila, že preventivně uzavřela ropovod poté, co z útoku obvinila irácké ozbrojence. Satelitní snímky zveřejněné v neděli zřejmě ukazují poškození několika čerpacích stanic.
