Divadlo A. Bagara uvede trpkou komedii Čtyři v ringu

Hra si klade otázky, kam jsou lidé schopni zajít při honbě za prací a jaký tvrdý nátlak vydrží

Čtyři v ringu
Čtyři v ringu

Současnou španělskou Komedii s prvky psychotrileru Čtyři v ringu uvede Divadlo Andreja Bagara (DAB) v Nitře v premiéře 27. listopadu. Jejím autorem je Jordi Galcerán, jehož ve Španělsku nazývají králem černé komedie. Jeho nejúspěšnější hrou je právě Čtyři v ringu (Grönholmova metoda), která byla dosud přeložena do více než třiceti jazyků a uvádějí ji v 60-ti zemích po celém světě. Během tohoto roku uvedlo Divadlo Andreja Bagara v Nitře dvě premiéry.
Portrét umělce „Jak starého muže“
Muzikál Tisícročná včela
Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Hra je záznamem modelové situace, kterou vymyslel psycholog jedné významné nadnárodní společnosti ve Stockholmu. Ve filiálce této společnosti v Madridu se na konkurzu o místo marketingového ředitele setkají čtyři uchazeči – tři muži a jedna žena. Jeden z nich je utajený personalista firmy, který má za úkol vybrat nejlepšího adepta na příslušnou pracovní pozici. Hra si klade otázky, kam jsou lidé schopni zajít při honbě za prací a jaký tvrdý nátlak vydrží.

Trpká komedie s gagy, trapasy i prvky mystifikace pátrá po hodnotách obyčejné lidskosti v hrozivých korporativních pravidlech mamutích podniků a firemních zájmů. Aktuální téma hry je znepokojivou zprávou o stavu současné společnosti a lidech v ní. Hra má svižné dialogy, humor, napětí, ale především vzrušující závěrečné překvapení, slibují tvůrci. Režisérem inscenace je Michal Spišák. V rolích adeptů o zaměstnání se představí herci Jakub Rybárik, Juraj Ďuriš, Marián Viskup a Lenka Barilíková.

Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden Divadlo Andreja Bagara v Nitre

Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden
Skvělá komedie odhaluje osudy čtyř hereček, kterým se divadlo stalo jejich druhým domovem a obětovali mu část svých životů. Každá z nich je jiná.
V dámské šatně se setkávají během zkoušek i během představení. Je to taková přestupní stanice. Přicházejí sem, odkládají svou civilní identitu, přeměňují se na dramatické postavy a odcházejí na jeviště, kde se setkávají s diváky. Pak se vracejí zpět, jakoby se vraceli z divadelní iluze zpátky do reálného života. Šatna je ten magický prostor, kde se prolínají jejich soukromé životy, jejich každodenní radosti i starosti s divadelním sněním.

DÁMSKÁ ŠATNA
DÁMSKÁ ŠATNA

Režisér Michal Spišák hru pro autentičnost zasadil do prostředí nitranského divadla. Herečky Eva Pavlíková, Jana Kovalčíková, Alena Pajtinková a Lenka Barilíková se tak budou během představení oslovovat svými skutečnými rodnými jmény. Neznamená to, že budou ztvárňovat pouze samy sebe, ale v něčem se hra bude dotýkat každé z nich. Představení oživí písničky Kamila Mikulčíka v podání hereček.

„Inscenace Dámská šatna má být zároveň i jakýmsi symbolem věrnosti jednomu divadlu a jednomu životu a poctou herečkám, které zůstaly Divadlo Andreja Bagara v Nitre roky věrné a mnohé v něm prožili celý svůj život, jako například Adéla Gáborová či Božka Slabejová,“ řekla mluvčí Divadla Andreja Bagara v Nitre Alena Orolínová.

Adam Gold – Nový dramaturg v Divadle Andreja Bagara v Nitře

Nový dramaturg v DAB: ADAM Glod

Tým tvůrců Divadla Andreje Bagara získal novou posilu. Z Česka do Nitry přichází 26-rodný rodák z Brna Adam Gold.
„Ročně průběžně dostáváme 5-10 žádostí na pozici dramaturga v našem divadle. Na základě osobního pohovoru a podle dosavadních výsledků jsme se rozhodli právě pro čerstvého absolventa Adama Golda, „zdůvodnil šéfdramaturg Divadla Andreja Bagara v Nitře Svetozár Sprušanský.

Adam Gold
Adam Gold

Podle informací Gabiely Kováčové z PR oddělení Divadla Andreja Bagara v Nitře, Gold absolvoval bakalářské studium oboru Sdružených uměnovědná studií na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval pak divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Během studia se dramaturgicky podílel na přípravě několika projektů, mimo jiné mezinárodního festivalu studentské divadelní tvorby Setkání / Encounter 2013. Také se zúčastnil zahraniční stáže na Akademii pro divadlo, rozhlas, film a televizi v slovinské Lublaně, kde ho oslovili ke spolupráci na inscenaci vychádzejúcej z Racinovej tragédie Berenika. Jako dramaturg je podepsán pod inscenací Lorcovej Plánky ve Studiu Marta v Brně. Také působil v nezávislém divadle BuranTeatr v Brně, kde inicioval uvedení Genetových služek a autorského projektu Moje.
Věnuje se i vlastní dramatické tvorbě, autorsky se například podílel na některých divadelních aktivitách ostravského sdružení Theatre ludem. Jako hostující dramaturg spolupracoval na přípravě jednoho z cyklů scénického čtení v rámci projektu Československo v Městském divadle Zlín.

Divadelní hra známého dramatika
Muzikál Tisícročná včela
Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Adam Gold (1989) se narodil v Brně. Absolvoval bakalářské studium oboru Sdružených uměnovědná studií na brněnské Filozofické fakult Masarykovy univerzity. Následně vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, v ateliéru profesora Oslzlého. Během studia se dramaturgicky podílel na přípravě několika projektů, mimo jiné mezinárodního festivalu studentské divadelní tvorby SETKÁNÍ / Encounter 2013. Také se zúčastnil zahraniční stáže na Akademii pro divadlo, rozhlas, film a televizi v slovinské Lublaně, kde byl osloven ke spolupráci na inscenaci vychádzejúcej z Racinovej tragédie Berenika. Jako dramaturg je podepsán pod inscenací Lorcovej Plánky ve Studiu Marta v Brně. Rovněž působil v nezávislém divadle BuranTeatr v Brně, kde inicioval uvedení Genetových služek a autorského projektu Moje. Věnuje se vlastní dramatické tvorbě, autorsky se například podílel na některých divadelních aktivitách ostravského sdružení Theatre ludem. Jako hostující dramaturg spolupracoval na přípravě jednoho z cyklů scénického čtení v rámci projektu ČESKOSLOVENSKO v Městském divadle Zlín.

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Divadlo Andreja Bagara Nitra

překlad: Danica Haláková
hudební spolupráce: Peter Zagar
scéna a kostýmy: Diana Strauszová
režie: Svetozár Sprušanský

Divadlo Andreja Bagara Nitra
Divadlo Andreja Bagara Nitra

Osoby a obsazení:

Phil: Juraj Ďuriš
Lea: Alena Pajtinková
John: Martin Fratrič
Danny: Peter Oszlík / Martin sálech
Mark: Roman Poláčik
Jan: Andrea Sabová a.h.
Brian: Marián Viskup
Richard: Daniel Ratimorský
Cathy: Kamila Antalová a.h.
Adam: Peter Oszlík / Martin sálech

Premiéra byla: 14. září 2012 ve Velké sále DAB Nitra

Anglický dramatik Dennis Kelly píše současným jazykem o aktuálních tématech a problémech dnešního člověka i celé společnosti. Jeho hry byly přeloženy do několika jazyků a inscenuje se po celém světě. Jednou z jeho nejúspěšnějších a najinscenovanejších je DNA, kterou napsal pro Národní divadlo ve Velké Británii v rámci celonárodního divadelního programu Connections 2007. Hra rozebírající témata a problémy současného způsobu života teenagerů se stala nejen oblíbenou po celé Evropě, ale postupně se dostala i do osnov anglických středních škol. Divadlo Andreja Bagara v Nitře se prostřednictvím projektu TY koksem! zaměřuje právě na inscenace otevírající témata o mladých a pro mladé. V rámci této dramaturgické linie, v níž vznikly i divácky úspěšné inscenace LAVV a DARK PLAY, je tedy právě Kellyho hra vhodným inscenační materiálem. Šéfdramaturg a režisér Svetozár Sprušanský uvedl DNA v české premiéře spolu s dalšími dvěma Kellyho texty: Sirotci a Láska a peníze. Tato slovenská trojpremiéra jen dokazuje tendence a ambice dramaturgie Divadla Andreje Bagara přiblížit se evropským divadelním scénám, tak oslovit současného slovenského diváka.

Ústředním tématem DNA je šikana ve smyslu fyzickém i psychickém, obecně narůstající násilnické sklony a naopak snižující se schopnost empatie mladých lidí. Druhou velmi čitelnou a podstatnou linií textu i inscenace se stává otázka jednotlivec vs. kolektiv, jejímž prostřednictvím je předestřen nejen devastující vliv skupiny na identitu jednotlivce, ale i téma kolektivní viny / neviny, odpovědnosti / nezodpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí. V rámci inscenačních projektu TY koksem! nitranské divadlo nabízí po každém představení i setkání a diskusi s psychologem na témata: parta, tyranie, odpovědnost, násilí, vina.

Základní konflikt je pojmenován už na začátku – parta mladých lidí šikanuje svého spolužáka Adama, přičemž se stane nehoda a on spadne do hluboké jámy. Skupina teenagerů ho považuje za mrtvého a vyhledá spolužáka Phila ( „ten, kterému to nejvíce pálí“), který vymyslí plán, jak se ze situace dostat. Mají vytvořit falešné stopy a falešného pachatele – muže ve středních letech v pošťácké uniformě s porouchanými zuby. Problém nastane, když policie najde muže, který přesně odpovídá jejich popisu a shoduje se i jeho DNA se vzorkem z Adamova svetru. Vzniká tak druhá morální otázka, kterou parta znovu „smete pod stůl“ a nechá nevinného člověka trpět za jejich činy. Další problém přichází s objevením Adama, který ve skutečnosti nezemřel, jen se skrýval v lese – kdyby se však nyní objevil mezi lidmi, ostatní by z toho vyšli jako viníci a lháři, proto Phil rozhodne, že ho opravdu zabijí. Určitá (ne) logika příběhu a reakcí postav dělá Kellyho text až jemně absurdním. Mnohé z postav působí plasticky, na druhé straně však jednoznačnost charakterů a nepřirozenost emocionálních reakcí postav může symbolizovat i šablonu kolektivu, ve kterém se jednotlivec podřizuje většině resp. jednotlivec rozhodne za většinu, která se mu podřídí. Tak jako jsou stejné jejich kostýmy – školní uniformy, tak jsou si podobné i všechny postavy, které se však díky hereckému podání liší alespoň v detailech motivací a chování.

Téma kolektivu i jeho hierarchie tedy hraje v inscenaci důležitou roli. Nejen svobodná vůle, ale i emoce a svědomí postav jsou potlačeny ve prospěch udržení pohody a šťastného mikrosvěta v partii. Tak, jak se jednotlivec podřizuje skupině, herectví je podřízeno konkrétnímu inscenační tvaru DNA a jeho ideje. Navzdory mírně nejasným motivacím a nedostatečnému prostoru pro vývoj charakterů i pro budování vzájemných vztahů (což zčásti vyplývá již z Kellyho textu) se většině herců daří vystavět jako takous postavu a alespoň nastínit minimální změny ve vývoji jejího charakteru. I když jsou spíše vzájemné vztahy jen načrtnuté a dále se nerozvíjejí, herci na sebe reagují a určité napětí na scéně vytvářejí společně. V tomto případě i samotná síla herecké výpovědi stojí na sehrát hereckém souboru – tedy kolektivu.

Juraj Ďuriš buduje drobnokresbou postavy Phila, a to zejména přes střídmé, ale zřetelné výrazové prostředky – jeho mimika je téměř beze změny (nepřítomně hledící) a pohyby jsou úsporné, co má podíl na tom, že z jeho postavy skutečně cítit až nelidský chlad. Jediné situace, ve kterých se Phil projeví, jsou právě ty krizové – tehdy Ďuriš zaujme silným hlasem a až mrazivě klidným a cílevědomým projevem. Vedle vymýšlení chladnokrevného plánu zahlazení stop klidně popíjí kolu a v jistých momentech znát na jeho tváři až zvrhlý pohled s jemným úšklebkem. Přestože zpočátku působí jako nejpasivnější postava, nakonec je to právě on, kdo o všem rozhoduje. Z podivínského samotáře se stává vůdce skupiny, jehož všichni bezmyšlenkovitě poslouchají. Ďuriš Phil celou dobu zůstává stejně chladný, bez jakékoliv emocionální reakce na situace a gradující problém. Bez mrknutí oka vymyslí brutální plán a nakonec i rozhodne o smrti znovunalezeným Adama – a to vše pro dobro partie (Phil: „Co je důležitější, on nebo partie?“ „… Konečně jsou všichni šťastní“). Phil tedy dělá všechny rozhodnutí kvůli zachování harmonie ve skupině a z přesvědčení, že jedná právě to nejlepší. Nakonec to vyplývá i z jeho repliky: „když se kácí les, třísky létají“ – každé vyšší dobro vyžaduje své oběti a v tomto případě se kolektivní obětí stává Adam. V postavě Phila se navíc odráží i neschopnost mladých navázat jakýkoliv citový vztah. Ďuriš jako Phil téměř nikdy nereaguje na Leu (Alena Pajtinková), neodpovídá, mlčí, jen dokola je – jakoby jídlo bylo náhradou za jeho absenci citů, za neschopnost projevit i přijmout jakoukoliv náklonnost. Lea se vedle něj demonstrativně škrtí kravatou a on strnule otevírá balíček s čipsy. Lea mu vypráví o své nejšťastnější chvíli v životě, kterou prožila právě s ním, a Ďuriš mlčky přežvykuje bonbóny. Nakonec však jediná situace, která s ním pohne, je právě definitivní odchod Ley.

Alena Pajtinková dostala prostřednictvím Ley v inscenaci největší prostor. Její postava je jedinou resp. nejjednoznačnějším nositelkou jistých morálních zásad a zdravého úsudku a zároveň apelem na svědomí a pocit zodpovědnosti ostatních. Pajtinková se snaží pracovat se dvěma polohami – rázná a racionální (která se odhaluje zejména během návratu Adama, když je třeba situaci řešit) a zároveň citlivá a emocionální (zejména během scén s Philem). Vedle všech událostech se Lea stále snaží navázat vztah s Philem, a to i přesto, že on ji pasivní odmítá. Nakonec nezvládne neustále ticho, pokrytectví, přetvářku a pocit viny a odchází. Pajtinková disponuje širokým hlasovým rozsahem, který dokáže vhodně využít. Daří se jí klást důraz prostřednictvím práce s intonací, ale aniž by je zbytečně ukřičenými. Zároveň herečka buduje určitý charakter své postavy a nezůstává jen u plošném ztvárnění a šabloně teenagerky.

Hostující herečka (studentka pátého ročníku Katedry herectví VŠMU) Kamila Antalová představila Cathy jako drsnou až bezcitnou puberťačka, při čemž však procházela jemnými změnami odstínům charakteru, či spíše typu postavy. Ze začátku to byla pro Cathy celé jen jedna velká sranda ( „Alespoň je trochu vzrůšo!“), Ze které chtěla vytěžit maximum (účinkování v televizní reportáži o zmizení Adama). Když ale v závěru požádá Phil Cathy, aby „to“ udělala (spolu s Brianem udusila Adama igelitovou taškou), na její mimice znát nervozitu. I její neustálé pití alkoholu zpočátku působí jako prvoplánový prostředek na vykreslení charakterové rysy postavy „nad věcí“, ale v závěrečné scéně Cathy pije evidentně proto, aby zvládla nápor situace. Kamila Antalová si navíc vytvořila prostřednictvím Cathy určitou polohu, která se přibližovala chování teenagerů, aniž by skĺzala do hyperbolizovaného afektu.

Andrea Sabová v roli Jan střídala polohu, kdy je „nad věcí“ a kdy si začíná uvědomovat rozměry a dopady situace (přechody bezprostředního smíchu do hysterického). Později se však Sabová jediným výrazovým prostředkem stává nervózně žvýkání žvýkačky. Stejně plasticky působí postava Marka v podání Romana Poláčik. Dvojice Jan a Mark vypadá jako prvotní viník celé situace, postupně se však tito dva pouze „vezou“ a plní Philove rozhodnutí a úkoly. Poláčik Mark je na první pohled výbušný, v principu však neví jak dál, neví, co se sebou, ani s celou situací. Se zvětšujícím se napětím evidentně ztrácí nervy. Poláčik se snaží pracovat s tónem hlasu (je v něm místy cítit stoupající nervozitu až zoufalství) i s vnějšími projevy agrese (bušení do stěn a vyvolávání bitvy).

John (Martin Fratrič) je na samém počátku lídrem partie, s přicházejícím problémem však ztrácí toto postavení i pevnou půdu pod nohama. Herec se díky své fyzické výšce i důrazem v intonaci (až ofenzivním křikem) staví do autentické polohy agresivního vůdce skupiny, který musí mít všechno pod kontrolou a všech na své straně. Richard Daniela Ratimorského se jeví jako téměř jediný racionální smýšlející, nakonec je však i on sám pod tlakem skupinového vědomí. A přesto, že nesouhlasí se vším a tuší následky, podřídí se Philovi. Charakter postavy Richarda působí již v textu příliš plošně a v inscenaci to není jinak, zřejmě i proto je Ratimorský na jevišti nejméně výrazný. Postavu Briana (Marián Viskup) již od začátku ovládá zejména pocit strachu (evidentní i přes pláč už v úvodní scéně) přecházející až do zoufalství, což ho nakonec spolu s pocitem viny dožene až k šílenství. Marián Viskup plynule a autenticky prochází zmíněnými stádii, už od začátku je na pokraji psychického zhroucení. Viskup se vyhýbá jakékoliv groteskní poloze a postavu Briana buduje prostřednictvím psychologického herectví, čímž působí autenticky a dotváří dramatičnost situace.

V postavách Dannyho a Adama alternují Petr Oszlík a Martin sálech. Oba herci disponují podobným hereckým projevem, v tomto případě však „vítězí“ zkušenosti. Danny je prototyp postavy „šprti“, který má svůj cíl (studovat zubní lékařství) a do ničeho se nechce zaplést. Navíc je zbabělec a každá situace ho vyvede z míry, což je demonstrováno nejen přes jeho neustálé zoufalé naříkání, ale i neustálým, až obsesivní otíráním rukou a žmolkování kapesníky (v podání obou herců). Právě pocit strachu nutí Dannyho jednat ve prospěch skupiny (nejdříve strach z Johna, později strach z následků situace). Oszlík i sálech vytvářejí v postavě Dannyho polohu na hranici grotesky, čímž nadlehčuje tíživou atmosféru celé inscenace. Oszlík disponuje správnou mírou odstupu a nadhledem nad postavou. Díky práci s mimikou (svraštělé čelo a skrčený nos), i nervózním trhaným pohybům a infantilních tónu hlasu působí jako groteskní strašpytel a nekňuba. Šalachovým nejzřetelnějším výrazovým prostředkem se stává nervózně pobíhání nahoru dolů po jevišti a časté změny intonace a tónu hlasu (až do pisklavých výšek či dětského mručení). Postava Adama, který se objevuje v závěrečných scénách inscenace, je výrazná již v samotném autentickém líčení a maskovaní (celý je špinavý a krvavý, má oteklou tvář a špinavou roztrhanou košili). Oba herci (Oszlík i sálech) pracovali právě s polohou jisté nepříčetnosti postavy, a to autenticky – na rozdíl od groteskně podaného Dannyho. Oba vyprávějí pomalu, opatrně – jako by je každé slovo bolelo.

Kostýmy všech herců tvoří téměř identická školní uniforma – což symbolizuje nejen věkové ohraničení postav, ale i ideu kolektivu udávající tón celé inscenaci. Prostřednictvím účesů a líčení navíc dostali herci stylizovaný teenagerským vzhled. Scénografie je jednoduchá (tři stěny a podlaha z dřevěných desek, dřevěné palety, suché listí a několik prázdných skleněných lahví od alkoholu) – představuje Sopu v lese, v níž se parta setkává, a zároveň i místo, kde tráví čas Lea s Philem. Nedokončený okraj podlahy (na okraji jeviště trčí dřevěná prkna) asociuje napětí a neustálou hrozbu nad postavami, které do situace stále více padají; jakož i samotnou tmavou díru, do které reálně spadl Adam. Světelný design v inscenaci má spíše ilustrativní a atmosférotvorný charakter. Práce s ním je zřejmá zejména v částech se sborem, když je celé jeviště v přítmí a skupina herců je osvětlována jen mírně z obou stran, což působí jemně transcendentální. Atmosféru ponurého lesa a životní skepse dotváří i ztlumené světlo při výstupech Ley a Phila.

Režisér Svetozár Sprušanský vložil do inscenace i scény sboru, když herci v určitém rytmu deklamuje báseň od německého básníka R. M. Rilkeho, přičemž tyto scény mají v inscenaci několik funkcí a odkazů. Na první pohled působí skupina herců v stejnokrojích jako skutečný školní sbor, zadruhé ale představuje i partu – skupinu všech postav, které jsou do situace namočené. Kdybychom sbor přirovnali ke sboru v antické tragédii, můžeme mu připsat i symbol svědomí skupiny, symbol kolektivní (ne) viny – zejména přes deklamáciu Rilkeho veršů. Báseň popisuje situaci, v níž se postavy nacházejí – příchozí noc v opuštěném lese, což je metafora blížící se tragédie (Krakov havran přes lesy), i vnitřní svět postavy připomínající Adama (málo snů měl v svém žití) – což působí apelatívne na svědomí všech zúčastněných (jdou lesem stíny dětí). Díky sboru je patrná i jistá cyklická struktura inscenace, kterou nabízí již samotný text a režisér ji takto ještě více zhmotnil. Střídají se scény sboru – prostřednictvím kterého se naznačí vznikající problém či změna situace – se scénami Phila a Ley, kde jsou načrtnuté morální otázky a otázky svědomí, jakož i téma odcizení, neschopnosti mladých navázat skutečný mezilidský vztah; a nakonec skupinové scény, kde se problém řeší – situace i atmosféra graduje. Inscenaci se tak daří prostřednictvím rychlých až filmových střihů udržovat rytmus a jisté napětí. Na plynulém tempu inscenace má ale svůj podíl i samotný gradující příběh a již zmíněné koherentní herectví nitranského souboru. Cyklická struktura konečně připomíná i samotnou bezvýchodnost postav, které se do situace každým jedním rozhodnutím více zamotají, až dospějí do bodu, kdy není úniku, není východiska.

Jistou dramaturgickou nejasnými mohou být poslední dva sborové obrazy. V předposledním chybí postava Ley, která v předchozí scéně s kufry odchází – jakoby se vymanila zpod vlivu skupiny, z tíhy viny a bezvýchodnosti situace s Philem. V poslední sborové scéně (která tvoří i závěrečnou scénu inscenace) je ale Lea znovu přítomna, přičemž postavy už nedeklamujú Rilkeho verše, ale zpívají píseň resp. na melodii dokola zpívají francouzskou větu, která v překladu znamená: „Nic není seriózní, když máme sedmnáct.“ Z toho může vyplývat, že jejich největší vinou je tedy jejich nedospělost a nezralost, kvůli které jednali tak, jak jednali. Zadní stěna scénografie se pomalu vysouvá vzhůru a v loučí světla se objevují zpívající herci, ke kterým se postupně přidává i Phil, který ale zůstává stát zády k divákům. Alegoricky bychom si to mohli vysvětlit jako metaforický obraz viníky, přičemž Phil je ten, jehož podíl je největší, nebo to může symbolicky vyjadřovat hierarchii partie – v ní je Phil „šéfem“ (proto se nezařadí k ostatním, ale vyčuhuje z davu). Jedním z problémů inscenace jsou právě takové dramaturgické nejasnosti, které nabízejí několik vysvětlení – nebo spíše nadinterpretácií pozorného diváka, či divadelního kritika? V konečném důsledku však působí spíše (pouze) jako poetický efekt a ne významový apel.

Inscenace DNA splňuje svůj účel v rámci projektu TY koksem! i v rámci cílové skupiny (tedy přinášet rezonující témata a vzdělávat), nepřináší však žádný výrazný interpretační posun vzhledem k Kellyho text. Ústředním tématem a poselstvím pro dnešní mladou generaci tedy zůstává nebezpečí síly kolektivu (s „špatným“ vůdcem), absence morálních zásad a pocitu viny či emocionální ochabnutí a neschopnost budování mezilidských vztahů a převzetí odpovědnosti za své činy. DNA ukazuje, jak se všichni dokáží spojit proti jednomu a zároveň jako jeden jediný člověk dokáže zmanipulovat celý kolektiv, který ztrácí jakékoliv zábrany.

Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!

Bude lepší než Daniel Radcliffe? Mladý slovenský herec hraje divadelní postavu, kterou se proslavil známý britský herec.

Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!
Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!

Divadlo Nová Scéna sáhlo po odvážném divadelním kuse – po hře Petra Shaffera Equus. Tuto divadelní scénu známe spíše jako místo, kam se chodí za zábavou, protože poslední roky inscenovali jen muzikály a lehké bulvární komedie. Nyní překvapily výběrem těžké témata v složitém zpracování. Ředitel divadla Juraj Ďurdiak poznamenal, že nastal zřejmě správný čas na takové změny.

Co je Equus?
Co je Equus?

Co je Equus?
Počátkem sedmdesátých let zaujala dramatika Petra Shaffera zpráva z britského tisku o tom, jak v jisté vesnici teenager oslepil srpem šest hřebců. Kuriózní událost ho inspirovala a napsal divadelní hru. Domýšlí v ní příběh chlapce, hledá příčiny jeho činu, odhaluje zákoutí duše a nastoluje otázky. Proč spáchal tento otřesný, odsouzeníhodný čin? Kdo je na vině, že se to stalo? Je psychicky narušený? Nebo je to výkřik bezmocnosti, prosba o pomoc? Mohou za to rodiče, kteří jeho křehkou duši neformovali správně? Bigotní věřící matka, která se na vše dívá přes své náboženství, nebo přísný pokrytecký otec, který něco hlásá a vyžaduje od svého syna, ale sám se chová úplně jinak?

Zfilmován
Od napsání tento text vzbudil velký zájem. Je rozhodně unikátní, není mnoho dramatických textů s podobnou, kontroverzní tématikou a tak hluboko pitvajúcou složité a temná zákoutí lidské duše. Kromě několika divadelních nastudování na celém světě vznikl v roce 1977 britský film. V hlavních postavách se zaskvěli Peter Firth jako chlapec Alan Strang a Richard Burton jako psychiatr Martin Dysart.

Nahý Harry Potter
Nahý Harry Potter

Nahý Harry Potter
Celosvětový zájem způsobilo nastudována v londýnském Gielgud Theatre v roce 2007. V hlavní postavě diváci viděli Daniela Radcliffa, který se proslavil jako Harry Potter a sekundoval mu Richard Griffith (v sérii Harry Potter hrál jeho strýce Vernona). Už od prvního momentu, jak vedení divadla oznámilo, koho do psychologického dramatu obsadilo, vzbudila informace neutuchající zájem tisku.

Bouřlivé diskuse způsobil zejména fakt, že finále hry vyžaduje, aby se představitel Alana objevil na scéně nahý. Je to jedna z mála dramatických scén v celé historii divadla, kde skutečně jakýkoliv oděv může zkazit celou scénu. Radcliffe byl sice mírně v rozpacích, ale souhlasil s výkladem hry a opodstatněností nahoty v ní. Londýnské uvedení mělo obrovský úspěch u diváků i kritiky a rozhodně to nebylo jen předchozí popularitou Daniela Radcliffa. Hostovali i v Americe na Broadway a Radcliffe byl za svůj výkon nominován na divadelní cenu Drama Desk Award.

Nahý Harry Potter
Nahý Harry Potter

Bratislavské uvedení
Režisér Michal Náhlik připravoval nastudování s dramatugičkou Miriam Kičiňovou více než půl roku. V hlavních postavách bratislavské verze diváci uvidí Juraj Ďurdiak a mladého talentovaného Davida Hartla (21). Ďurdiaka netřeba divákům představovat, je to herec známý iz filmů a televizních inscenací.

Zajímavý je zjev a herecký výkon představitele Alana Strange. David Hartl působí na Nové Této scéně již několik let, začal již jako student konzervatoře. Dosud se uplatnil zejména v muzikálech, protože výborně zpívá a je pohybově nadaný. David měl už odmalička jasno v tom, co chce dělat a přizpůsobil tomu všechno. V Základní umělecké škole trávil více času než doma – hodiny houslí, zpěvu, tance a dramatické výchovy ho dělali šťastným. Vyhrával soutěže a už jako malý začal dabovat. V teenagerském věku dokonce získal za své výkony cenu za dabing, vyzkoušel si i filmovou práci (menší postava ve filmu Nedodržený slib) i televizní seriál (Pod povrchem). V této hře dostal první velkou dramatickou příležitost a využil ji maximálně. Ukázal, že není jen talentovaný zpěvák a tanečník, ale jeho herectví má i jiné roviny a přísliby. Mohl by z něj vyrůst výjimečný charakterový herec. Těch v nejmladší věkové kategorii zatím mnoho nemáme.

„Když mě oslovil režisér Náhlik a nabídl mi tuto roli, pochopitelně jsem se potěšil. Ale když mi řekl o nahé scéně, prudce jsem nesouhlasil. Přece jen, pocit studu byl silný. Režisér mě ale ujistil, že je to opravdu nutné a sám to pochopím, když budeme zkoušet. Měl pravdu, teď je to, že jsem na jevišti nahý, ta nejméně podstatná věc. Duševní nahota postavy je mnohem důležitější a hlubší, než moje soukromé pocity studu. To v tom okamžiku vůbec nevnímám, „říká mladý herec.

Vím, co chci
V počátcích zkoušení se snažil nastudovat vše, co se k tématu hry dalo na internetu najít. „Chtěl jsem vědět co nejvíce, pochopit a vidět. Podíval jsem si videa z londýnského nastudování, louskal jsem recenze. Naše nastudování je trochu jiné, režisér s dramaturgyní text podstatně zredukovaly, ale je v něm zachovány všechno důležité. „V jeho hereckém růstu je tato příležitost obrovskou změnou. Říká, že konečně ví, jaké divadlo chce dělat. „Chci zažívat na jevišti pravdu a skutečné emoce. Spolupráce s Michalem Náhlík mě od základu změnila, byl to pro mě zásadní posun. “

Jaký úspěch bude mít tento titul u slovenského publika, se ještě nikdo neodváží předpovídat. Vzbudí takový zájem, jak v Londýně? Nebo ho konzervativní publikum odmítne? Ředitel divadla a představitel psychiatra Dysarta říká: „Otcové, mámy, učitelé … Pokud odejdou z divadla otřeseni, tak naše snažení má smysl.“

Derniéra úspěšné koprodukční divadelní hry Land der ersten Dinge / Bludičky

derniéra úspěšné koprodukční divadelní hry Land der ersten Dinge / Bludičky

Divadelní představení Land der ersten Dinge / Bludičky.
V Německem divadle Berlín (Deutsches Theater Berlin) se 11. ledna 2016 uskutečnila derniéra divadelní hry německo-gruzínské dramatičky Nino Haratischwili Land der ersten Dinge / Bludičky.

Derniéra úspěšné koprodukční divadelní hry Land der ersten Dinge / Bludičky
Derniéra úspěšné koprodukční divadelní hry Land der ersten Dinge / Bludičky

Koprodukční projekt Deutsches Theater Berlin a Slovenského národního divadla byl součástí projektu „Art of Ageing“, který zahájila Evropská divadelní konvence (ETC) a podpořila Evropská unie. Do projektu se zapojilo osm divadel z pěti evropských zemí (Německo, Slovensko, Polsko, Rumunsko, Chorvatsko) – Staatstheater Braunschweig, Teatrul National Craiova, Staatstheater Karlsruhe, Teatrul National Timisoara, Gavel City Theatre Zagreb, Theater Orchestr Heidelberg, Slovenské národní divadlo Bratislava a Deutsches Theater Berlin. Činohra SND se na partnerské tvůrčí spolupráci domluvila s Deutsches Theater Berlin. Německá premiéra se konala v Berlíně 14. listopadu 2014, slovenská premiéra ve Studiu SND v Bratislavě 27. listopadu 2014.
Po druhém představení v Berlíně, přesně v den 25. výročí Sametové revoluce 17. listopadu 2014, měli diváci možnost diskutovat s herci Emilí Vášáryovou, Dušan Jamrich a tehdejší východoněmeckou herečkou Gabriele Heinzových, kteří byli o. i. aktéry změn v roce 1989.
Kromě toho jsme v rámci projektů EUNIC s partnery EUNIC připravili po představení v dubnu 2015 diskusi s představiteli Evropské divadelní konvence na téma Evropské divadlo konkrétní.
Divadelní produkce byla dvojjazyčná s titulky a za období od listopadu 2014 do ledna 2016 se konalo celkem 32 představení v Berlíně, v Bratislavě a na mezinárodním festivalu v Temešváru (v dubnu 2015), kde Evropská divadelní konvence prezentovala všechny koprodukce. Svým obsahem umožnila nahlédnout do problémů, které s sebou nesla zvrácená doba totality, a to prizmatem postav, pocházejících ze dvou různých režimů – kapitalistického a totalitního. O představení a diskuse byl velký zájem, vyšli mnohé kritiky, o kterých jsme po premiéře několikrát informovali.
Derniéra byla vyprodána a zaznamenala velký úspěch. Umělců a německých organizátorů pozdravili velvyslanec Peter Lizák a ředitelka Slovenského institutu v Berlíně Viera Polakovičová.