Juraj Jakubisko – filmová tvorba

Filmografie
60. léta
Nejzajímavější a naneštěstí velmi krátké období v Jakubiskové dosavadní kariéře bylo mezi lety 1967 až 1970. Za tuto dobu dokončil tři významné filmy nejen pro československou, ale i pro světovou filmovou kinematografii.

Juraj Jakubisko - filmová tvorba
Juraj Jakubisko – filmová tvorba

Kristova léta (1967)
Už během vysokoškolského studia začal mladý Juraj Jakubisko pracovat na scénáři ke svému celovečernímu debutu, který nabídl vedoucímu I. tvůrčí skupiny Studie hraných filmů Bratislava – Koliba Albertu Marenčin. V roce 1967 tak vznikl film s názvem Kristova léta. Na finální podobě filmu měl i velkou zásluhu spoluator scénáře Lubor Dohnal. Kameramanem byl Igor Luther. Všichni tři, Juraj Jakubisko, Lubor Dohnal, Igor Luther byly ze stejné generace, proto se dá film Kristova léta označit jako generačním filmem. Hlavní postavou je 33letý výtvarný umělec Juraj. Ten po absolvování školy hledá nejen zaměstnání, ale i způsob životní seberealizace. Juraj si postupně začne uvědomovat Bezcitnost svého dosavadního života bez závazků a povinností. Jako protiklad vůči němu vystupuje jeho bratr Ondřej, který je vojenským pilotem. Narozdíl od Ondřejova nestabilních vztahů má Andrej ženu. Zpočátku protikladné postavy se postupem času k sobě stále více přibližují. Film je po estetické stránce velmi kvalitně zvládnutý, obsahuje mnoho absorudných scén a bizarností. Jednu část film poukazuje na fakt, že se jedná pouze o obraz, ne o skutečnost, naopak druhá se všech příznakových prvků vzdává a události zobrazuje přímo dokumentaristické způsobem. Na to, že se jedná o režisérů debut, film je velmi zralým. Byl úspěšný i na domácí, i na zahraniční půdě. Posbíral řadu ocenění, mezi jinými i prestižní Cenu československé kritiky za rok 1967 či tři ocenění na 16. MFF v Mannheimu v roce 1967.

Zběhů a poutníci (1968)
Zběhů a poutníci (1968)

Zběhů a poutníci (1968)
Po úspěšné spolupráci s kameramanem Igorem Lutherem chtěl Jakubisko společně natočit jeho další film. Igor Luther však dostal lukrativní nabídku od francouzského spisovatele a režiséra Alain Robbe-Grilleta, kterou přijal. Sám Jakubisko se proto při svém v pořadí druhém filmu postavil za kameru. Úkoly kameramana se zhostil výborně, ve filmu se nachází mnoho experimentů s kamerou (hra s barvami, „nervózní“ pohyb kamery, netradiční perspektivy, …). Na scénáři spolupracoval s Ladislavem Těžkým a Karol Sidon. Film s názvem zběhl a poutníci (1968) obsahuje tři povídkové části o třech válkách (o první světové válce, o druhé světové válce, o apokalyptické vizi). Každá z povídek se řídí vlastní osobitou poetikou. Naneštěstí se film krátce po dotočení dostal do trezoru, kde zůstal až do roku 1989. zběhl a poutníci jsou významným filmem nejen pro slovenskou a světovou kinematografii, ale také pro samotného Juraje Jakubiska, který se o filmu zmínil takto: „Jediný film, který by jsem už nevěděl lépe natočit … “

Ptáčci, sirotky a blázni (1969)
Po vpádu ruských vojsk v roce 1968 se situace v národní kinematografii nezměnila ihned. Juraj Jakubisko stihl vytvořit film Ptáčkové, sirotci a blázni (1969). Scénář napsal spolu s Karol Sidon, se kterým navázal intenzivní spolupráci. Scénář byl velmi stručný, protože se Jukubisko spoléhal na improvizaci na place. Film plný expresivních obrazů je prvním z „trilogie osudu a štěstí“, jak tuto trilogii nazval sám Jakubisko. Prvním není jen kvůli pořadí, ale i díky predznamenávaniu nových postupů, které v dalších dvou částech trológie využívá. Všechny tři filmy, Ptáčkové, sirotci a blázni (1969), Sedím na větvi a je mi dobře (1989), Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992), využívají téma milostného trojúhelníku. Film Ptáčkové, sirotci a blázni zasadil do období v roce 1968, kdy měla Jakubiskova generace mnoho očekávání a nadějí, ale zároveň i zklamáni. Jedním z pozitiv byla možnost natáčet filmy, Dušan Hanák debutoval filmem 322 a Elo Havetta debutoval filmem Slavnost v botanické zahradě. Příběh je o dvou kamarádech Yorickovi a Andreji a jejich společné lásce Martě. Film natočený během chaotické pražské jary se na dlouhé období zavřelo do trezoru ihned po jeho vytvoření.

70. – 80. léta
Zákaz točit hrané filmy přišel před sestříhaný v pořadí čtvrtého Jakubisková filmu Nashledanou v pekle, přátelé (1990) v roce 1970. Natočený materiál byl doručen italskému producentovi, který ho sestříhal podle svých představ, diametrálně odlišných od těch Jakubisková. Juraj Jakubisko se od této verzi distancoval. Svou verzi dokončil až v roce 1990. Po zákazu točení hraných filmů byl Jakubisko přesunut do Krátkého filmu v Bratislavě. Avšak i tvorba krátkých či dokumentárních filmů byla přísně redukována. Témata byly ideologické, diktované shora. Jednalo se o filmy jako Stavba století (1972), Ondrej Nepela (1974), Výstavba tranzitního plynovodu SSSR, NDR, Západní Evropa (1974), Filmy v měsíci ČSSP (1976), Dožínky ’77 (1978). Avšak iv těchto filmech patrný výrazný filmařský rukopis po vizuální stránce díla. U filmu Stavba století (1972) byl Juraj Jakubisko režisérem, kameramanem a scenáristou. Elektrizující hudbu složil Marián Varga se svou kapelou Collegium Musicum. Jakubisko ve filmu pracuje se symboly a vytváří tak několik roviny, které může divák ve filmu vidět. Nejvýraznějším filmem z tohoto období je jednoznačně Bubeník červeného kříže (1977). Jednalo se propagační film pro Červený kříž, díky čemuž měl i výraznější svobodu při tvorbě oproti ostatním projektům z té doby. Film já nejzajímavější svou obraznosti. Kameramanem byl Ján Ďuriš. Filmem Jakubisko dokázal, že jeho kvality se neztratily, jen na určitou dobu byly kvůli nepříznivým okolnostem přibrzděno.

Postav dům, zasaď strom (1979)
Teprve po deseti letech má Jakubisko dovoleno natočit další dlouhometrážní hraný film s názvem Postav dům, zasaď strom (1979). Scénář mu však byl přidělen. Jednalo se o pozívneho socialistického hrdiny. Tento scénář byl předurčen na kýčovitý film. Proto se ho Juraj Jakubisko spolu s Lubor dohnaly rozhodli přepsat. Jméno Lubora Dohnala v titulcích nikdy nefigurovalo z toho důvodu, aby mu nestopli činnost. Hlavním motivem filmu je opět milostný trojúhelník. Dalším výrazným motivem je motiv Cesty. Film já také plný různých symbolů a metafor, které jsou pro tvorbu Juraje Jakubiska typické. Postav dům, zasaď strom se dostal do distribuce, ale po negativní kampani kolem filmu ho znovu stáhli a dali do trezoru.

Po filmu Postav dům, zasaď strom (1979) byl Juraj Jakubisko opět sankciovaný, tentokrát však ne tak krutě. Bylo mu dovoleno točit pohádky, komedie a historické filmy.

Nevěra česky (1979)
Realistická třídílná komedie Nevěra česky (1979) vyčnívá nad ostatními Jakubisková filmy svou jednoduchou lineární koncepcí. Také není u Juraje Jakubiska typickým označení jeho filmu jako realistického. Režisér známý svými bizarními, vizuálně experimentálními scénami v tomto filmu neoúšťa logiku „životního světa“. Třídílný film je, jak již název napovídá, o nevěře. Nicméně paradoxem celého filmu je, že se samotná nevěra nikdy neodehraje. První část má název Nevěra, druhá se jmenuje Vykrúcačky a poslední, třetí částí je Trest. Samotný Juraj Jakubisko se k filmu vyjádřil následovně: „… v době, kdy témata, která mě zajímala, byla zapovězena, jsem Sahl po komedii. Byla to Zvědavost, protože před tým jsem tíhnul k tragikomedii s důrazem na černou klávesu. Nebýt TÉTO zkušenosti, asi by nikdy nevznikla burleskní scéna pohřbu otve Pichandovi v Tisícileté včele. “

Tisícročná včela (1983)
Film Tisícročná včela (1983) je adaptací stejnojmenné knihy Petra Jaroše. Kniha Jakubiska zaujala hlavně poetikou magického realismu, která mu byla nesmírně blízká. Spolu se samotným autorem knihy Petrem Jarošem připravili scénář. Žánrově se film řadí mezi ságy, konkrétně je to historická kronika rodiny Pichandovi začínající na konci 19. století, která pokračuje v 20. století a končí na konci první světové války v roce 1917. Tento film je jedním z nejúspěšnějších filmů Juraje Jakubiska. Československými kritiky a novináři byl oceněn jako nejlepší československý film osmdesátých let, na prestižním festivalu v Benátkách získal cenu Zlatý Fénix za výtvarnou stránku a nejlepší kameru a mnoho dalších ocenění po celém světě. Tímto filmem Juraj Jakubisko dokázal vyzrálost svého filmařského rukopisu. Monumentální sága se Jakubiskovi podařila natočit i díky koprodukci České filmové tvorby spolu se zahraniční společností Beta Film München.

Perinbaba (1985)
Po sáze Tisícročná včela (1983) Jakubisko natočil dvě pohádky. První z nich je Perinbaba (1985). Na scénáři spolupracoval se slovenskými spisovatelem a scenáristou Ľubomír Feldek. Jedná se o pohádkový příběh malého Jiříka, jehož před smrtí zachrání Perinbaba a vezme ho do své říše. Juraj Jakubisko vytvořil dva světy, v jednom se zastavil čas a tak Perinbaba, Jurko a ani Zubatá nestárnou, naopak od druhého světu, tedy země. Jurko se po čase zamiluje do Alžbetka a bude se chtít vrátit na zem. Juraj Jakubisko ve filmu využívá již své typické magické prvky, které jsou místy laděné až hororově.

Pihovatý Max a strašidla (1987)
Sestříhaný třináctidílného rodinného seriálu na požadavek německého producenta vznikla druhá pohádka pod názvem Pihovatý Max a strašidla (1987). Na scénáři spolupracovali scénáristé jako Jaroslav Dietl, Joachim Hamman, Jozef Paštéka a samotný Jakubisko. Za kamerou se také vystřídaly více kameramani: hlavním kameramanem byl Ján Ďuriš, druhými kameramany byli Jan Piroh a opět Juraj Jakubisko. Zatímco v Perinbaba byly hororové prvky spíše výjimkou, Pihovatý Max a strašidla je jednoznačným (parodickým) spojením pohádky a hororu. Tento film má mimo jiné, i silnou etickou hodnotu.

Sedím na větvi a je mi dobře (1989)
Tři měsíce před pádem komunistického režimu v Československu dokončil Juraj Jakubisko film Sedím na větvi a je mi dobře (1989). Jedná se o druhý film z z volné trilogie svobodě, či z „trilogie osudu a štěstí“. Původně se měl film volat visím na větvi a je mi dobře, ale tento název neprošel strážci ideologické čistoty. Důvodem mohlo být, že původní název mohl narážet na nesmyslné popravy nevinných lidí na Slovensku stalinistickým režimem. Příběh je o dvou charakterově rozdílných kamarádů zajímajících se o jednu ženu a děj je zasazen do období těsně po skončení druhé světové války. Také se zde tedy otevírá motiv milostného trojúhelníku, který je příznačný pro všechny tři filmy z trilogie o svobodě. Motiv duality se nenachází jen v rozdílných charakterech hlavních postav, ale i balancováním mezi skutečností a fikcí, pohádkou a realitou. Jak je již u filmů Juraje Jakubiska zvykem, i Sedím na větvi a je mi dobře získalo mnoho ocenění.

90. léta – současnost
Po pádu komunistického režimu a vzniku České republiky v roce 1993 se situace pro Juraje Jakubiska výrazně zlepšila. Už nebyl omezován politickou situací a mohl po více než dvaceti letech opět svobodně natáčet. Začala tak další etapa v kariéře Juraje Jakubiska, která trvá dodnes.

Nashledanou v pekle, přátelé (1970/1990)
V roce 1990 se vrací k natočenému, ale nesetříhané materiálu filmu Nashledanou v pekle, přátelé. Původně byl film sestříhaný italským producentem, avšak k této verzi se Juraj Jakubisko nikdy neumožňovalo. I když finální verze byla dokončena až po pádu komunistického režimu, je třeba brát na povědomí, že vznikal během normalizace v roce 1970. Scénář měl na starosti Juraj Jakubisko a Karol Sidon a tento film je zároveň posledním společným filmem této dvojice. Příběh je o dvojici mužů a jedné ženě, který žijí velmi zvláštním způsobem života. Právě „zvláštnost“ je charakteristickým slovem popisujícím tento film. Jakubisko v něm pracuje se surreálný prvky, bohatou obrazností, bizarností a mnoha, jemu typickými prvky. Jakubisko využil herců i po 22 letech a natočil s nimi dotáčky, které umocňují celkovou dojem zajímavosti díla. Juraj Jakubisko byl vedle režii a tvorbě scénáři i kameramanem filmu.

Téměř růžový příběh (1990)
Televizní film Téměř růžový příběh (1990) je spojením žánrů muzikálu, pohádky a romantického příběhu. Spojení pohádky s realitou vidět i v samotném příběhu. Juraj Jakubisko v něm spojil pohádku o Šípkové Růžence a kruté reality Darinka, trpící vážnou dědičnou chorobou, která zabila i její mámu při porodu. V hlavní roli se objevila známá zpěvačka Darinka Rolincová. Film vyniká po vizuální stránce a dobře zvládnutou choreografií. Kameramanem byl Ján Ďuriš. I přes prihladnutiu, že se jedná o film určený teenagerům tento snímek nedosáhl úrovně jiných Jakubisková filmů.

Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992)
Třetím, posledním filmem z volné trilogie o svobodě je film Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992). Narozdíl od milostného trojúhelníku dvou mužů a jedné ženy ve filmech Ptáčkové, sirotci a blázni (1969) a Sedím na větvi a je mi dobře (1989) se v tomto filmu jedná o dvojici žen soupeřících o jednoho muže. Motiv boje za svobodu byl pro domácí diváky více žádaný v letech 1969 a 1989, tedy v letech vzniku předchozích dvou filmů z trilogie. Možná i proto byl Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný dostatečně doceněn až v zahraničí. Film získal hlavní cenu Zlatý Delfín na 9. MFF Festival Cinema de Troia v portugalském městě Azil.

Nejasná zpráva o konci světa (1997)
Od roku 1992 natočil Juraj Jakubisko pár krátkých filmů a videofilmů. Tato skromná aktivita predznamenávala větší projekt, který byl časově náročný. Tímto projektem byl film Nejasná zpráva o konci světa (1997). Film vznikl již v produkci J & J Jakubisko film v době, kdy už režisér bydlel v Praze. Jakubisko vytvořil apokalyptický příběh inspirovaný proroctvími známého proroka Nostradama. Podle režiséra stojí film sám o sobě a nespojuje ho s žádným ze svých předchozích děl. Nicméně je tu jistá podobnost s filmem Tisícročná včela (1983). V obou filmech se jedná o AGU zobrazující několik rodiny žijící v jedné vesnici. Podobností se mezi těmito filmy dá najít několik. Narozdíl do filmu Tisícročná včela má Nejasná zpráva o konci světa potlačenou realistickou rovinu a tak je zvýrazněn iluzivní charakter filmu. Kameraman filmu byl Ján Ďuriš. který za práci na tomto filmu získal na MFF v Montrealu v roce 1997 Cenu za největší umělecký přínos – kamera. Film získal cenu Zlatý Delfín za nejlepší režii v italské Pescaře a také cenu za nejlepší režii i na MFF v San Diegu v USA.

Post Coitum (2004)
Na přelomu 20. a 21. století se Juraj Jakubisko opět věnuje krátké tvorbě. V médiích se začalo mluvit o plánovaném zpracování legendy o čachtické paní. Proto bylo i překvapením, když oznámil, že bude režisérem filmu Post Coitum (2004). Podtitul tohoto snímku je „mrazivá city komedie“. Film obsahuje mnoho erotických scén, ale o pornografii se nejedná. Je to spíše jakási dekonstrukce pornografie. Erotickými záběry spíše odhaluje, co všechno při sexu absentuje. V postelových scénách prohlubuje individualismus a nevytváří pomyslné duševní pouto mezi mužem a ženou a jejich lásku. Kameramanem byl opět Ján Ďuriš, který tentokrát natáčel na HD technologií. Jak napsal v biografii o Jiřím Jakubiskovi Peter Michalovič a Vlastimil Zuska, Post Coitum je prvním filmem na území „cool estetiky“.

Bathory (2008)
Zatím posledním filmem Juraje Jakubiska je adaptace známé legendy o Alžbětě Báthoryové z roku 2008 a s názvem Bathory. V době uvedení byl film nejdražším slovenskými filmem. Jednalo se zároveň o Koprodukční spolupráce Slovenska, Česka, Maďarska a Velké Británie. Juraj Jakubisko se podle jeho vlastních slo v držel historických údajů a známých faktů, ovšem bílá místa zaplnil svou fantazií. Film zaznamenal divácký úspěch (s výdělkem přes 5 milionů eur se stal po této stránce nejúspěšnějším Jakubisková filmem), ale soudobé kritiky filmem nadšené nebyly. Bathory byla úspěšná v soutěži Český lev v sekci Nejlepší výtvarný počin a Divácky nejúspěšnější český film.

V současnosti se hovoří o dvou rozdělaných projektech Juraje Jakubiska. Prvním je Slovanská epopej o historii Slovanů, druhým projektem je pokračování Perinbaba, kde chce obsadit do hlavní role opět Giuliettou másel i přesto, že herečka v roce 1994 zemřela. Tento problém plánuje vyřešit pomocí počítačových triků, čili dalších inovativních vizuálních přístupů se od něj dá očekávat iv příštích letech.

Charakteristika tvorby
Slovenský Fellini. I tak se říká Jiřímu Jakubiskovi, který má mnoho společných charakteristických autorských prvků.

Pro Jakubisková filmy bylo nejdůležitější, že do nich vtáhl svět podivínských bizarních existencí a vyprávění podřídil poetice nespoutané obraznosti lidových pohádek či surrealistických feérií. Tak se v jeho filmech setkáváme s naturalismem pojídání much přímo z mucholapky v Nashledanou v pekle, přátelé (1970), či postavou Smrti v povídkách filmu zběhl a poutníci (1970). V jeho příbězích se stává nemožné možným; bez metafory a alegorie není ani jeden z jeho důležitých titulů. Vzhledem k aktuální paralelu se dá hovořit o magickém realismu ve slovenském filmu.

Po éře víry v přesah umění do života se Jakubisko a jeho generace uzavřeli do světa umění, nechtěli poučovat, být svědky, kritiky, filmovými filozofy, či spasiteli. Víc chtěli tlumočit radost, atmosféru a zážitek. Jejich hra však nebyla zcela bez spodních tónů zoufalství, jejich groteskně bizarní příběhy nesly v sobě často skrytou tragiku.

Často opakovanými prvky jsou i ty folklorní, zmíněno při Jakubisková dětství. Čerpá z tradičních hudebních motivů, z lidového výtvarného umění, využívá tradiční oděv, předměty každodenní potřeby, zoomorfné zobrazení, rituály a podobně.

Divadlo A. Bagara uvede trpkou komedii Čtyři v ringu

Hra si klade otázky, kam jsou lidé schopni zajít při honbě za prací a jaký tvrdý nátlak vydrží

Čtyři v ringu
Čtyři v ringu

Současnou španělskou Komedii s prvky psychotrileru Čtyři v ringu uvede Divadlo Andreja Bagara (DAB) v Nitře v premiéře 27. listopadu. Jejím autorem je Jordi Galcerán, jehož ve Španělsku nazývají králem černé komedie. Jeho nejúspěšnější hrou je právě Čtyři v ringu (Grönholmova metoda), která byla dosud přeložena do více než třiceti jazyků a uvádějí ji v 60-ti zemích po celém světě. Během tohoto roku uvedlo Divadlo Andreja Bagara v Nitře dvě premiéry.
Portrét umělce „Jak starého muže“
Muzikál Tisícročná včela
Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Hra je záznamem modelové situace, kterou vymyslel psycholog jedné významné nadnárodní společnosti ve Stockholmu. Ve filiálce této společnosti v Madridu se na konkurzu o místo marketingového ředitele setkají čtyři uchazeči – tři muži a jedna žena. Jeden z nich je utajený personalista firmy, který má za úkol vybrat nejlepšího adepta na příslušnou pracovní pozici. Hra si klade otázky, kam jsou lidé schopni zajít při honbě za prací a jaký tvrdý nátlak vydrží.

Trpká komedie s gagy, trapasy i prvky mystifikace pátrá po hodnotách obyčejné lidskosti v hrozivých korporativních pravidlech mamutích podniků a firemních zájmů. Aktuální téma hry je znepokojivou zprávou o stavu současné společnosti a lidech v ní. Hra má svižné dialogy, humor, napětí, ale především vzrušující závěrečné překvapení, slibují tvůrci. Režisérem inscenace je Michal Spišák. V rolích adeptů o zaměstnání se představí herci Jakub Rybárik, Juraj Ďuriš, Marián Viskup a Lenka Barilíková.

Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden Divadlo Andreja Bagara v Nitre

Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden
Skvělá komedie odhaluje osudy čtyř hereček, kterým se divadlo stalo jejich druhým domovem a obětovali mu část svých životů. Každá z nich je jiná.
V dámské šatně se setkávají během zkoušek i během představení. Je to taková přestupní stanice. Přicházejí sem, odkládají svou civilní identitu, přeměňují se na dramatické postavy a odcházejí na jeviště, kde se setkávají s diváky. Pak se vracejí zpět, jakoby se vraceli z divadelní iluze zpátky do reálného života. Šatna je ten magický prostor, kde se prolínají jejich soukromé životy, jejich každodenní radosti i starosti s divadelním sněním.

DÁMSKÁ ŠATNA
DÁMSKÁ ŠATNA

Režisér Michal Spišák hru pro autentičnost zasadil do prostředí nitranského divadla. Herečky Eva Pavlíková, Jana Kovalčíková, Alena Pajtinková a Lenka Barilíková se tak budou během představení oslovovat svými skutečnými rodnými jmény. Neznamená to, že budou ztvárňovat pouze samy sebe, ale v něčem se hra bude dotýkat každé z nich. Představení oživí písničky Kamila Mikulčíka v podání hereček.

„Inscenace Dámská šatna má být zároveň i jakýmsi symbolem věrnosti jednomu divadlu a jednomu životu a poctou herečkám, které zůstaly Divadlo Andreja Bagara v Nitre roky věrné a mnohé v něm prožili celý svůj život, jako například Adéla Gáborová či Božka Slabejová,“ řekla mluvčí Divadla Andreja Bagara v Nitre Alena Orolínová.

Adam Gold – Nový dramaturg v Divadle Andreja Bagara v Nitře

Nový dramaturg v DAB: ADAM Glod

Tým tvůrců Divadla Andreje Bagara získal novou posilu. Z Česka do Nitry přichází 26-rodný rodák z Brna Adam Gold.
„Ročně průběžně dostáváme 5-10 žádostí na pozici dramaturga v našem divadle. Na základě osobního pohovoru a podle dosavadních výsledků jsme se rozhodli právě pro čerstvého absolventa Adama Golda, „zdůvodnil šéfdramaturg Divadla Andreja Bagara v Nitře Svetozár Sprušanský.

Adam Gold
Adam Gold

Podle informací Gabiely Kováčové z PR oddělení Divadla Andreja Bagara v Nitře, Gold absolvoval bakalářské studium oboru Sdružených uměnovědná studií na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval pak divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Během studia se dramaturgicky podílel na přípravě několika projektů, mimo jiné mezinárodního festivalu studentské divadelní tvorby Setkání / Encounter 2013. Také se zúčastnil zahraniční stáže na Akademii pro divadlo, rozhlas, film a televizi v slovinské Lublaně, kde ho oslovili ke spolupráci na inscenaci vychádzejúcej z Racinovej tragédie Berenika. Jako dramaturg je podepsán pod inscenací Lorcovej Plánky ve Studiu Marta v Brně. Také působil v nezávislém divadle BuranTeatr v Brně, kde inicioval uvedení Genetových služek a autorského projektu Moje.
Věnuje se i vlastní dramatické tvorbě, autorsky se například podílel na některých divadelních aktivitách ostravského sdružení Theatre ludem. Jako hostující dramaturg spolupracoval na přípravě jednoho z cyklů scénického čtení v rámci projektu Československo v Městském divadle Zlín.

Divadelní hra známého dramatika
Muzikál Tisícročná včela
Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Adam Gold (1989) se narodil v Brně. Absolvoval bakalářské studium oboru Sdružených uměnovědná studií na brněnské Filozofické fakult Masarykovy univerzity. Následně vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, v ateliéru profesora Oslzlého. Během studia se dramaturgicky podílel na přípravě několika projektů, mimo jiné mezinárodního festivalu studentské divadelní tvorby SETKÁNÍ / Encounter 2013. Také se zúčastnil zahraniční stáže na Akademii pro divadlo, rozhlas, film a televizi v slovinské Lublaně, kde byl osloven ke spolupráci na inscenaci vychádzejúcej z Racinovej tragédie Berenika. Jako dramaturg je podepsán pod inscenací Lorcovej Plánky ve Studiu Marta v Brně. Rovněž působil v nezávislém divadle BuranTeatr v Brně, kde inicioval uvedení Genetových služek a autorského projektu Moje. Věnuje se vlastní dramatické tvorbě, autorsky se například podílel na některých divadelních aktivitách ostravského sdružení Theatre ludem. Jako hostující dramaturg spolupracoval na přípravě jednoho z cyklů scénického čtení v rámci projektu ČESKOSLOVENSKO v Městském divadle Zlín.

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Divadlo Andreja Bagara Nitra

překlad: Danica Haláková
hudební spolupráce: Peter Zagar
scéna a kostýmy: Diana Strauszová
režie: Svetozár Sprušanský

Divadlo Andreja Bagara Nitra
Divadlo Andreja Bagara Nitra

Osoby a obsazení:

Phil: Juraj Ďuriš
Lea: Alena Pajtinková
John: Martin Fratrič
Danny: Peter Oszlík / Martin sálech
Mark: Roman Poláčik
Jan: Andrea Sabová a.h.
Brian: Marián Viskup
Richard: Daniel Ratimorský
Cathy: Kamila Antalová a.h.
Adam: Peter Oszlík / Martin sálech

Premiéra byla: 14. září 2012 ve Velké sále DAB Nitra

Anglický dramatik Dennis Kelly píše současným jazykem o aktuálních tématech a problémech dnešního člověka i celé společnosti. Jeho hry byly přeloženy do několika jazyků a inscenuje se po celém světě. Jednou z jeho nejúspěšnějších a najinscenovanejších je DNA, kterou napsal pro Národní divadlo ve Velké Británii v rámci celonárodního divadelního programu Connections 2007. Hra rozebírající témata a problémy současného způsobu života teenagerů se stala nejen oblíbenou po celé Evropě, ale postupně se dostala i do osnov anglických středních škol. Divadlo Andreja Bagara v Nitře se prostřednictvím projektu TY koksem! zaměřuje právě na inscenace otevírající témata o mladých a pro mladé. V rámci této dramaturgické linie, v níž vznikly i divácky úspěšné inscenace LAVV a DARK PLAY, je tedy právě Kellyho hra vhodným inscenační materiálem. Šéfdramaturg a režisér Svetozár Sprušanský uvedl DNA v české premiéře spolu s dalšími dvěma Kellyho texty: Sirotci a Láska a peníze. Tato slovenská trojpremiéra jen dokazuje tendence a ambice dramaturgie Divadla Andreje Bagara přiblížit se evropským divadelním scénám, tak oslovit současného slovenského diváka.

Ústředním tématem DNA je šikana ve smyslu fyzickém i psychickém, obecně narůstající násilnické sklony a naopak snižující se schopnost empatie mladých lidí. Druhou velmi čitelnou a podstatnou linií textu i inscenace se stává otázka jednotlivec vs. kolektiv, jejímž prostřednictvím je předestřen nejen devastující vliv skupiny na identitu jednotlivce, ale i téma kolektivní viny / neviny, odpovědnosti / nezodpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí. V rámci inscenačních projektu TY koksem! nitranské divadlo nabízí po každém představení i setkání a diskusi s psychologem na témata: parta, tyranie, odpovědnost, násilí, vina.

Základní konflikt je pojmenován už na začátku – parta mladých lidí šikanuje svého spolužáka Adama, přičemž se stane nehoda a on spadne do hluboké jámy. Skupina teenagerů ho považuje za mrtvého a vyhledá spolužáka Phila ( „ten, kterému to nejvíce pálí“), který vymyslí plán, jak se ze situace dostat. Mají vytvořit falešné stopy a falešného pachatele – muže ve středních letech v pošťácké uniformě s porouchanými zuby. Problém nastane, když policie najde muže, který přesně odpovídá jejich popisu a shoduje se i jeho DNA se vzorkem z Adamova svetru. Vzniká tak druhá morální otázka, kterou parta znovu „smete pod stůl“ a nechá nevinného člověka trpět za jejich činy. Další problém přichází s objevením Adama, který ve skutečnosti nezemřel, jen se skrýval v lese – kdyby se však nyní objevil mezi lidmi, ostatní by z toho vyšli jako viníci a lháři, proto Phil rozhodne, že ho opravdu zabijí. Určitá (ne) logika příběhu a reakcí postav dělá Kellyho text až jemně absurdním. Mnohé z postav působí plasticky, na druhé straně však jednoznačnost charakterů a nepřirozenost emocionálních reakcí postav může symbolizovat i šablonu kolektivu, ve kterém se jednotlivec podřizuje většině resp. jednotlivec rozhodne za většinu, která se mu podřídí. Tak jako jsou stejné jejich kostýmy – školní uniformy, tak jsou si podobné i všechny postavy, které se však díky hereckému podání liší alespoň v detailech motivací a chování.

Téma kolektivu i jeho hierarchie tedy hraje v inscenaci důležitou roli. Nejen svobodná vůle, ale i emoce a svědomí postav jsou potlačeny ve prospěch udržení pohody a šťastného mikrosvěta v partii. Tak, jak se jednotlivec podřizuje skupině, herectví je podřízeno konkrétnímu inscenační tvaru DNA a jeho ideje. Navzdory mírně nejasným motivacím a nedostatečnému prostoru pro vývoj charakterů i pro budování vzájemných vztahů (což zčásti vyplývá již z Kellyho textu) se většině herců daří vystavět jako takous postavu a alespoň nastínit minimální změny ve vývoji jejího charakteru. I když jsou spíše vzájemné vztahy jen načrtnuté a dále se nerozvíjejí, herci na sebe reagují a určité napětí na scéně vytvářejí společně. V tomto případě i samotná síla herecké výpovědi stojí na sehrát hereckém souboru – tedy kolektivu.

Juraj Ďuriš buduje drobnokresbou postavy Phila, a to zejména přes střídmé, ale zřetelné výrazové prostředky – jeho mimika je téměř beze změny (nepřítomně hledící) a pohyby jsou úsporné, co má podíl na tom, že z jeho postavy skutečně cítit až nelidský chlad. Jediné situace, ve kterých se Phil projeví, jsou právě ty krizové – tehdy Ďuriš zaujme silným hlasem a až mrazivě klidným a cílevědomým projevem. Vedle vymýšlení chladnokrevného plánu zahlazení stop klidně popíjí kolu a v jistých momentech znát na jeho tváři až zvrhlý pohled s jemným úšklebkem. Přestože zpočátku působí jako nejpasivnější postava, nakonec je to právě on, kdo o všem rozhoduje. Z podivínského samotáře se stává vůdce skupiny, jehož všichni bezmyšlenkovitě poslouchají. Ďuriš Phil celou dobu zůstává stejně chladný, bez jakékoliv emocionální reakce na situace a gradující problém. Bez mrknutí oka vymyslí brutální plán a nakonec i rozhodne o smrti znovunalezeným Adama – a to vše pro dobro partie (Phil: „Co je důležitější, on nebo partie?“ „… Konečně jsou všichni šťastní“). Phil tedy dělá všechny rozhodnutí kvůli zachování harmonie ve skupině a z přesvědčení, že jedná právě to nejlepší. Nakonec to vyplývá i z jeho repliky: „když se kácí les, třísky létají“ – každé vyšší dobro vyžaduje své oběti a v tomto případě se kolektivní obětí stává Adam. V postavě Phila se navíc odráží i neschopnost mladých navázat jakýkoliv citový vztah. Ďuriš jako Phil téměř nikdy nereaguje na Leu (Alena Pajtinková), neodpovídá, mlčí, jen dokola je – jakoby jídlo bylo náhradou za jeho absenci citů, za neschopnost projevit i přijmout jakoukoliv náklonnost. Lea se vedle něj demonstrativně škrtí kravatou a on strnule otevírá balíček s čipsy. Lea mu vypráví o své nejšťastnější chvíli v životě, kterou prožila právě s ním, a Ďuriš mlčky přežvykuje bonbóny. Nakonec však jediná situace, která s ním pohne, je právě definitivní odchod Ley.

Alena Pajtinková dostala prostřednictvím Ley v inscenaci největší prostor. Její postava je jedinou resp. nejjednoznačnějším nositelkou jistých morálních zásad a zdravého úsudku a zároveň apelem na svědomí a pocit zodpovědnosti ostatních. Pajtinková se snaží pracovat se dvěma polohami – rázná a racionální (která se odhaluje zejména během návratu Adama, když je třeba situaci řešit) a zároveň citlivá a emocionální (zejména během scén s Philem). Vedle všech událostech se Lea stále snaží navázat vztah s Philem, a to i přesto, že on ji pasivní odmítá. Nakonec nezvládne neustále ticho, pokrytectví, přetvářku a pocit viny a odchází. Pajtinková disponuje širokým hlasovým rozsahem, který dokáže vhodně využít. Daří se jí klást důraz prostřednictvím práce s intonací, ale aniž by je zbytečně ukřičenými. Zároveň herečka buduje určitý charakter své postavy a nezůstává jen u plošném ztvárnění a šabloně teenagerky.

Hostující herečka (studentka pátého ročníku Katedry herectví VŠMU) Kamila Antalová představila Cathy jako drsnou až bezcitnou puberťačka, při čemž však procházela jemnými změnami odstínům charakteru, či spíše typu postavy. Ze začátku to byla pro Cathy celé jen jedna velká sranda ( „Alespoň je trochu vzrůšo!“), Ze které chtěla vytěžit maximum (účinkování v televizní reportáži o zmizení Adama). Když ale v závěru požádá Phil Cathy, aby „to“ udělala (spolu s Brianem udusila Adama igelitovou taškou), na její mimice znát nervozitu. I její neustálé pití alkoholu zpočátku působí jako prvoplánový prostředek na vykreslení charakterové rysy postavy „nad věcí“, ale v závěrečné scéně Cathy pije evidentně proto, aby zvládla nápor situace. Kamila Antalová si navíc vytvořila prostřednictvím Cathy určitou polohu, která se přibližovala chování teenagerů, aniž by skĺzala do hyperbolizovaného afektu.

Andrea Sabová v roli Jan střídala polohu, kdy je „nad věcí“ a kdy si začíná uvědomovat rozměry a dopady situace (přechody bezprostředního smíchu do hysterického). Později se však Sabová jediným výrazovým prostředkem stává nervózně žvýkání žvýkačky. Stejně plasticky působí postava Marka v podání Romana Poláčik. Dvojice Jan a Mark vypadá jako prvotní viník celé situace, postupně se však tito dva pouze „vezou“ a plní Philove rozhodnutí a úkoly. Poláčik Mark je na první pohled výbušný, v principu však neví jak dál, neví, co se sebou, ani s celou situací. Se zvětšujícím se napětím evidentně ztrácí nervy. Poláčik se snaží pracovat s tónem hlasu (je v něm místy cítit stoupající nervozitu až zoufalství) i s vnějšími projevy agrese (bušení do stěn a vyvolávání bitvy).

John (Martin Fratrič) je na samém počátku lídrem partie, s přicházejícím problémem však ztrácí toto postavení i pevnou půdu pod nohama. Herec se díky své fyzické výšce i důrazem v intonaci (až ofenzivním křikem) staví do autentické polohy agresivního vůdce skupiny, který musí mít všechno pod kontrolou a všech na své straně. Richard Daniela Ratimorského se jeví jako téměř jediný racionální smýšlející, nakonec je však i on sám pod tlakem skupinového vědomí. A přesto, že nesouhlasí se vším a tuší následky, podřídí se Philovi. Charakter postavy Richarda působí již v textu příliš plošně a v inscenaci to není jinak, zřejmě i proto je Ratimorský na jevišti nejméně výrazný. Postavu Briana (Marián Viskup) již od začátku ovládá zejména pocit strachu (evidentní i přes pláč už v úvodní scéně) přecházející až do zoufalství, což ho nakonec spolu s pocitem viny dožene až k šílenství. Marián Viskup plynule a autenticky prochází zmíněnými stádii, už od začátku je na pokraji psychického zhroucení. Viskup se vyhýbá jakékoliv groteskní poloze a postavu Briana buduje prostřednictvím psychologického herectví, čímž působí autenticky a dotváří dramatičnost situace.

V postavách Dannyho a Adama alternují Petr Oszlík a Martin sálech. Oba herci disponují podobným hereckým projevem, v tomto případě však „vítězí“ zkušenosti. Danny je prototyp postavy „šprti“, který má svůj cíl (studovat zubní lékařství) a do ničeho se nechce zaplést. Navíc je zbabělec a každá situace ho vyvede z míry, což je demonstrováno nejen přes jeho neustálé zoufalé naříkání, ale i neustálým, až obsesivní otíráním rukou a žmolkování kapesníky (v podání obou herců). Právě pocit strachu nutí Dannyho jednat ve prospěch skupiny (nejdříve strach z Johna, později strach z následků situace). Oszlík i sálech vytvářejí v postavě Dannyho polohu na hranici grotesky, čímž nadlehčuje tíživou atmosféru celé inscenace. Oszlík disponuje správnou mírou odstupu a nadhledem nad postavou. Díky práci s mimikou (svraštělé čelo a skrčený nos), i nervózním trhaným pohybům a infantilních tónu hlasu působí jako groteskní strašpytel a nekňuba. Šalachovým nejzřetelnějším výrazovým prostředkem se stává nervózně pobíhání nahoru dolů po jevišti a časté změny intonace a tónu hlasu (až do pisklavých výšek či dětského mručení). Postava Adama, který se objevuje v závěrečných scénách inscenace, je výrazná již v samotném autentickém líčení a maskovaní (celý je špinavý a krvavý, má oteklou tvář a špinavou roztrhanou košili). Oba herci (Oszlík i sálech) pracovali právě s polohou jisté nepříčetnosti postavy, a to autenticky – na rozdíl od groteskně podaného Dannyho. Oba vyprávějí pomalu, opatrně – jako by je každé slovo bolelo.

Kostýmy všech herců tvoří téměř identická školní uniforma – což symbolizuje nejen věkové ohraničení postav, ale i ideu kolektivu udávající tón celé inscenaci. Prostřednictvím účesů a líčení navíc dostali herci stylizovaný teenagerským vzhled. Scénografie je jednoduchá (tři stěny a podlaha z dřevěných desek, dřevěné palety, suché listí a několik prázdných skleněných lahví od alkoholu) – představuje Sopu v lese, v níž se parta setkává, a zároveň i místo, kde tráví čas Lea s Philem. Nedokončený okraj podlahy (na okraji jeviště trčí dřevěná prkna) asociuje napětí a neustálou hrozbu nad postavami, které do situace stále více padají; jakož i samotnou tmavou díru, do které reálně spadl Adam. Světelný design v inscenaci má spíše ilustrativní a atmosférotvorný charakter. Práce s ním je zřejmá zejména v částech se sborem, když je celé jeviště v přítmí a skupina herců je osvětlována jen mírně z obou stran, což působí jemně transcendentální. Atmosféru ponurého lesa a životní skepse dotváří i ztlumené světlo při výstupech Ley a Phila.

Režisér Svetozár Sprušanský vložil do inscenace i scény sboru, když herci v určitém rytmu deklamuje báseň od německého básníka R. M. Rilkeho, přičemž tyto scény mají v inscenaci několik funkcí a odkazů. Na první pohled působí skupina herců v stejnokrojích jako skutečný školní sbor, zadruhé ale představuje i partu – skupinu všech postav, které jsou do situace namočené. Kdybychom sbor přirovnali ke sboru v antické tragédii, můžeme mu připsat i symbol svědomí skupiny, symbol kolektivní (ne) viny – zejména přes deklamáciu Rilkeho veršů. Báseň popisuje situaci, v níž se postavy nacházejí – příchozí noc v opuštěném lese, což je metafora blížící se tragédie (Krakov havran přes lesy), i vnitřní svět postavy připomínající Adama (málo snů měl v svém žití) – což působí apelatívne na svědomí všech zúčastněných (jdou lesem stíny dětí). Díky sboru je patrná i jistá cyklická struktura inscenace, kterou nabízí již samotný text a režisér ji takto ještě více zhmotnil. Střídají se scény sboru – prostřednictvím kterého se naznačí vznikající problém či změna situace – se scénami Phila a Ley, kde jsou načrtnuté morální otázky a otázky svědomí, jakož i téma odcizení, neschopnosti mladých navázat skutečný mezilidský vztah; a nakonec skupinové scény, kde se problém řeší – situace i atmosféra graduje. Inscenaci se tak daří prostřednictvím rychlých až filmových střihů udržovat rytmus a jisté napětí. Na plynulém tempu inscenace má ale svůj podíl i samotný gradující příběh a již zmíněné koherentní herectví nitranského souboru. Cyklická struktura konečně připomíná i samotnou bezvýchodnost postav, které se do situace každým jedním rozhodnutím více zamotají, až dospějí do bodu, kdy není úniku, není východiska.

Jistou dramaturgickou nejasnými mohou být poslední dva sborové obrazy. V předposledním chybí postava Ley, která v předchozí scéně s kufry odchází – jakoby se vymanila zpod vlivu skupiny, z tíhy viny a bezvýchodnosti situace s Philem. V poslední sborové scéně (která tvoří i závěrečnou scénu inscenace) je ale Lea znovu přítomna, přičemž postavy už nedeklamujú Rilkeho verše, ale zpívají píseň resp. na melodii dokola zpívají francouzskou větu, která v překladu znamená: „Nic není seriózní, když máme sedmnáct.“ Z toho může vyplývat, že jejich největší vinou je tedy jejich nedospělost a nezralost, kvůli které jednali tak, jak jednali. Zadní stěna scénografie se pomalu vysouvá vzhůru a v loučí světla se objevují zpívající herci, ke kterým se postupně přidává i Phil, který ale zůstává stát zády k divákům. Alegoricky bychom si to mohli vysvětlit jako metaforický obraz viníky, přičemž Phil je ten, jehož podíl je největší, nebo to může symbolicky vyjadřovat hierarchii partie – v ní je Phil „šéfem“ (proto se nezařadí k ostatním, ale vyčuhuje z davu). Jedním z problémů inscenace jsou právě takové dramaturgické nejasnosti, které nabízejí několik vysvětlení – nebo spíše nadinterpretácií pozorného diváka, či divadelního kritika? V konečném důsledku však působí spíše (pouze) jako poetický efekt a ne významový apel.

Inscenace DNA splňuje svůj účel v rámci projektu TY koksem! i v rámci cílové skupiny (tedy přinášet rezonující témata a vzdělávat), nepřináší však žádný výrazný interpretační posun vzhledem k Kellyho text. Ústředním tématem a poselstvím pro dnešní mladou generaci tedy zůstává nebezpečí síly kolektivu (s „špatným“ vůdcem), absence morálních zásad a pocitu viny či emocionální ochabnutí a neschopnost budování mezilidských vztahů a převzetí odpovědnosti za své činy. DNA ukazuje, jak se všichni dokáží spojit proti jednomu a zároveň jako jeden jediný člověk dokáže zmanipulovat celý kolektiv, který ztrácí jakékoliv zábrany.

Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!

Bude lepší než Daniel Radcliffe? Mladý slovenský herec hraje divadelní postavu, kterou se proslavil známý britský herec.

Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!
Hra, ve které hvězdách nahý Harry Potter, se objevila na bratislavském jevišti!

Divadlo Nová Scéna sáhlo po odvážném divadelním kuse – po hře Petra Shaffera Equus. Tuto divadelní scénu známe spíše jako místo, kam se chodí za zábavou, protože poslední roky inscenovali jen muzikály a lehké bulvární komedie. Nyní překvapily výběrem těžké témata v složitém zpracování. Ředitel divadla Juraj Ďurdiak poznamenal, že nastal zřejmě správný čas na takové změny.

Co je Equus?
Co je Equus?

Co je Equus?
Počátkem sedmdesátých let zaujala dramatika Petra Shaffera zpráva z britského tisku o tom, jak v jisté vesnici teenager oslepil srpem šest hřebců. Kuriózní událost ho inspirovala a napsal divadelní hru. Domýšlí v ní příběh chlapce, hledá příčiny jeho činu, odhaluje zákoutí duše a nastoluje otázky. Proč spáchal tento otřesný, odsouzeníhodný čin? Kdo je na vině, že se to stalo? Je psychicky narušený? Nebo je to výkřik bezmocnosti, prosba o pomoc? Mohou za to rodiče, kteří jeho křehkou duši neformovali správně? Bigotní věřící matka, která se na vše dívá přes své náboženství, nebo přísný pokrytecký otec, který něco hlásá a vyžaduje od svého syna, ale sám se chová úplně jinak?

Zfilmován
Od napsání tento text vzbudil velký zájem. Je rozhodně unikátní, není mnoho dramatických textů s podobnou, kontroverzní tématikou a tak hluboko pitvajúcou složité a temná zákoutí lidské duše. Kromě několika divadelních nastudování na celém světě vznikl v roce 1977 britský film. V hlavních postavách se zaskvěli Peter Firth jako chlapec Alan Strang a Richard Burton jako psychiatr Martin Dysart.

Nahý Harry Potter
Nahý Harry Potter

Nahý Harry Potter
Celosvětový zájem způsobilo nastudována v londýnském Gielgud Theatre v roce 2007. V hlavní postavě diváci viděli Daniela Radcliffa, který se proslavil jako Harry Potter a sekundoval mu Richard Griffith (v sérii Harry Potter hrál jeho strýce Vernona). Už od prvního momentu, jak vedení divadla oznámilo, koho do psychologického dramatu obsadilo, vzbudila informace neutuchající zájem tisku.

Bouřlivé diskuse způsobil zejména fakt, že finále hry vyžaduje, aby se představitel Alana objevil na scéně nahý. Je to jedna z mála dramatických scén v celé historii divadla, kde skutečně jakýkoliv oděv může zkazit celou scénu. Radcliffe byl sice mírně v rozpacích, ale souhlasil s výkladem hry a opodstatněností nahoty v ní. Londýnské uvedení mělo obrovský úspěch u diváků i kritiky a rozhodně to nebylo jen předchozí popularitou Daniela Radcliffa. Hostovali i v Americe na Broadway a Radcliffe byl za svůj výkon nominován na divadelní cenu Drama Desk Award.

Nahý Harry Potter
Nahý Harry Potter

Bratislavské uvedení
Režisér Michal Náhlik připravoval nastudování s dramatugičkou Miriam Kičiňovou více než půl roku. V hlavních postavách bratislavské verze diváci uvidí Juraj Ďurdiak a mladého talentovaného Davida Hartla (21). Ďurdiaka netřeba divákům představovat, je to herec známý iz filmů a televizních inscenací.

Zajímavý je zjev a herecký výkon představitele Alana Strange. David Hartl působí na Nové Této scéně již několik let, začal již jako student konzervatoře. Dosud se uplatnil zejména v muzikálech, protože výborně zpívá a je pohybově nadaný. David měl už odmalička jasno v tom, co chce dělat a přizpůsobil tomu všechno. V Základní umělecké škole trávil více času než doma – hodiny houslí, zpěvu, tance a dramatické výchovy ho dělali šťastným. Vyhrával soutěže a už jako malý začal dabovat. V teenagerském věku dokonce získal za své výkony cenu za dabing, vyzkoušel si i filmovou práci (menší postava ve filmu Nedodržený slib) i televizní seriál (Pod povrchem). V této hře dostal první velkou dramatickou příležitost a využil ji maximálně. Ukázal, že není jen talentovaný zpěvák a tanečník, ale jeho herectví má i jiné roviny a přísliby. Mohl by z něj vyrůst výjimečný charakterový herec. Těch v nejmladší věkové kategorii zatím mnoho nemáme.

„Když mě oslovil režisér Náhlik a nabídl mi tuto roli, pochopitelně jsem se potěšil. Ale když mi řekl o nahé scéně, prudce jsem nesouhlasil. Přece jen, pocit studu byl silný. Režisér mě ale ujistil, že je to opravdu nutné a sám to pochopím, když budeme zkoušet. Měl pravdu, teď je to, že jsem na jevišti nahý, ta nejméně podstatná věc. Duševní nahota postavy je mnohem důležitější a hlubší, než moje soukromé pocity studu. To v tom okamžiku vůbec nevnímám, „říká mladý herec.

Vím, co chci
V počátcích zkoušení se snažil nastudovat vše, co se k tématu hry dalo na internetu najít. „Chtěl jsem vědět co nejvíce, pochopit a vidět. Podíval jsem si videa z londýnského nastudování, louskal jsem recenze. Naše nastudování je trochu jiné, režisér s dramaturgyní text podstatně zredukovaly, ale je v něm zachovány všechno důležité. „V jeho hereckém růstu je tato příležitost obrovskou změnou. Říká, že konečně ví, jaké divadlo chce dělat. „Chci zažívat na jevišti pravdu a skutečné emoce. Spolupráce s Michalem Náhlík mě od základu změnila, byl to pro mě zásadní posun. “

Jaký úspěch bude mít tento titul u slovenského publika, se ještě nikdo neodváží předpovídat. Vzbudí takový zájem, jak v Londýně? Nebo ho konzervativní publikum odmítne? Ředitel divadla a představitel psychiatra Dysarta říká: „Otcové, mámy, učitelé … Pokud odejdou z divadla otřeseni, tak naše snažení má smysl.“