Isaac Hayes – Klasik černošského soulu, americký zpěvák, hráč na klávesové nástroje, hudební skladatel a herec

Isaac HayesKlasik černošského soulu, americký zpěvák, hráč na klávesové nástroje, hudební skladatel a herec

Mnohé z jeho písní se staly okamžitými hity – za všechny jmenujme skladby Soul Man, Hold On I’m Comin‘, When Something Is Wrong With My Baby a You Don’t Know Like I Know. Měl velký vliv na vývoj hudby ale i na celou černošskou komunitu v USA v 60. a 70. letech.

Klasik černošského soulu – Isaac Hayes
Klasik černošského soulu – Isaac Hayes

Čtyřdisková sbírka obsahuje dříve nevydávané nahrávky jako „Shaft“ outtake „Black Militant’s Place“ a další.

Kariéra soulové legendy Isaac Hayes na deskách vydavatelství Stax, od mladého skladatele k „Black Moses“ a „Shaft“, bude ústředním budem nového alba.

soulová legenda Isaac Hayes na deskách vydavatelství Stax
soulová legenda Isaac Hayes na deskách vydavatelství Stax

Isaac Hayes

Druhý disk se zaměřuje na 20 Hayesových vlastních nahrávek, jako jsou „By the Time I Get to Phoenix“ a „Theme From ‚Shaft“, plus pár rádiových reklam. Třetí disk, „Cover Man“, představuje Hayesovo vydání písní od Burt Bacharach a Hal David, stejně jako dosud nezveřejněný materiál jako studiová verze „Windows of the World“ a nahrávka Hayesova 1972 Chicago koncertu

Po prvním, neúspěšném albu Presenting (1967) se prosadil deskou Hot Buttered Soul (1969). Podobně se daří i albu The Movement (1970). Hayes se zároveň zaměřuje na extravagantní hudbu (především na jevištních show). V r. 1971 dosahuje špičky americké hitparády filmový soundtrack Shaft, stejně jako titulní singl Theme From Shaft. Kromě ohlasu v Anglii mu to vyneslo též dvě ceny Grammy a filmového Oscara.

Isaac Hayes – zpěvák, skladatel, hudebník
Isaac Hayes – zpěvák, skladatel, hudebník

Od 90. let se bývalý „soul man“ rovněž aktivně angažoval na humanitárním poli. V africké Ghaně byl dokonce jmenován „čestným králem“.

Soulová hudba vznikla z afroamerického gospelu. Jejím základem byl spirituálový hymnus s bohatou harmonií a rytmem. Většina umělců získala hudební praxi v kostelích. Soul je hudba, která se vyvinula v USA na přelomu 50. a 60. let minulého století. Mezi nejvýznamnější hvězdy žánru patří Aretha Franklin, Marvin Gaye, Issac Hayes, James Brown, Donny Hathaway, Gladys Knight, Dusty Springfield, Stevie Wonder a spousta dalších. Ze soulu a gospelu vycházela rychlejší forma stylu, zvaná funk.

herečka Erika Christensen – o co se zajímá, jak žije

Americká herečka Erika Christensen a její manžel, cyklista Cole Maness se stali rodiči.

Americká herečka Erika Christensen s manželem a dítětem
Americká herečka Erika Christensen s manželem a dítětem

Třiatřicetiletá rodačka ze Seattlu přivedla v úterý na svět holčičku, kterému dali jméno Shane. Pro magazín People to potvrdil její mluvčí.

Christensen a Maness tvoří pár od roku 2012, přičemž se vzali loni v září. O těhotenství herečka informovala až koncem března, když na sociální a mikroblogovací síti Twitter zveřejnila fotku štěňata, které spolu s manželem vlastní.

herečka Erika Christensen
herečka Erika Christensen

„Tento chlapec dostane sestřičku. Lidskou sestřičku, „napsala k fotce.

Erika Christensen se narodila v roce 1982 v Seattleu, ale vyrůstala v Los Angeles. Své všestranné (herecké, pěvecké a taneční) schopnosti brzy uplatnila v reklamě (např. pro McDonalds). Objevila se v klipu Michaela Jacksona Childhood a ve třinácti si ji Studio Walta Disneyho vybralo pro hlavní roli Karen do rodinného snímku Nechte to na Beaverovi (Leave It To Beaver, 1997).

Erika Christensen – americká herečka z Hollywoodu
Erika Christensen – americká herečka z Hollywoodu

Erika Christensen se objevila i v televizním projektu téhož studia Can of Worms. Zatím největší popularitu jí vynesla role narkomanky Caroline, dcery vlivného politika, kterého hrál Michael Douglas, z vysoce ceněného dramatu Stevena Soderbergha Traffic – Nadvláda gangů (Traffic, 2000). Získala za ni Cenu MTV, Young Hollywood Award a v rámci hereckého týmu i Screeen Actors Guild Awards.

Erika Christensen – americká hollywoodská herečka
Erika Christensen – americká hollywoodská herečka

Erika Jane Christensen získala díky účinkování v thrilleru Traffic – nadvláda gangů (2000) MTV Movie Award či Screen Actors Guild Award. Zahrála si také ve snímcích jako například Nebezpečná známost (2002), Rokerky (2002), Perfektní skóre (2004), Jízda na střele (2004), Tajemný let (2005) či Veronika se rozhodla zemřít (2009). Účinkovala také v seriálech Six Degrees (2006 – 2007) či Parenthood (2010 – 2015).

 

50 let starý Americký satelit začal nedávno vysílat signály duchů

Starý satelit vypuštěný v šedesátých letech Spojenými státy začal nedávno vysílat podivné signály.

planeta Země na snímku pořízeném z Měsíce
planeta Země na snímku pořízeném z Měsíce

Může to znít jako začátek nízkorozpočtového hororového sci-fi filmu, ale je to pravda. Satelit, který byl zanechán v roce 1967 jako nefunkční v kosmu, nyní nečekaně ožil a vysílá na signály, které zachytili radioastronomové a které by se daly popsat jako „signály duchů“.

Ale není to zas až tak nadpřirozené, jak to vypadá. Podle The Vintage News, satelit vyrobil Massachusettský technologický institut v USA jako zkušební družici, jejíž cílem bylo vyzkoušet komunikační techniku. Tato zkušení družice zahájila svojí činnost v roce 1965, ale vlastně nikdy nebyla poslána na správnou oběžnou dráhu. Byla využívána jen dva roky, ale nakonec byla odepsána jako další kus vesmírného odpadu v roce 1967.

Americký satelit LES1 byl jedním z devíti satelitů (LES1-LES9) které zahájili činnost v rámci tohoto projektu. Poté se satelit odmlčel na více než 50 let a před lety znovu začal vysílat. Amatérský radioastronom Phil Williams z Velké Británie zachytil v roce 2013 podivný signál, který se objevoval každé 4 vteřiny na frekvenci 237 Mhz. Zjišťoval a hledal co to může být a nakonec zjistil, že to co vysílá přerušované signály je satelit LES1. Družice je zřejmě motá a otáčí v prostoru, což způsobuje, že elektřina vyráběná solárními panely je k dispozici vždy jen na okamžik. To že satelit vytvoří něco co radio astronom popisoval jako „strašidelný zvuk“, by jste asi ani vy nečekali.

satelit LES-1 při testování v laboratoři MIT, kde byl vyroben
satelit LES-1 při testování v laboratoři MIT, kde byl vyroben

Co se se satelitem stalo, že po tak dlouhé době, více než 50 letech opět ožil? Výzkumníci se domnívají, že se baterie mohly chemicky rozpadnout až do bodu, že se uvolnily a elektřina ze solárních panelů teče přímo k vysílacím obvodům. Odtud se tedy vzal divný signál duchů. Ačkoliv se to vysvětlilo, byla to trochu strašidelná záležitost.

Režisér Ivan Zachariáš: Nabídku od domácích značek jsem nedostal roky

Umí režírovat hvězdy jako Harvey Keitel, Jude Law či John Malkovich. Na place ho na slovo museli poslouchat i sportovní esa David Beckham a Maria Šarapovová. Ivan Zachariáš se vypracoval do špičky světové reklamy, na kontě má desítky spotů pro známé značky a množství zlatých sošek z prestižního festivalu v Cannes. Nedávno přijal nabídku od HBO Europe na svůj první seriál. Pustinu natočil spolu s Alicí Nellis, premiéru bude mít 30. října.

Režisér Ivan Zachariáš
Režisér Ivan Zachariáš

Jméno pražského rodáka znají zřejmě ještě více v zahraničí než doma – spoty pro Adidas či Volkswagen nenatáčím kdokoliv. Jak sám říká, většinu nabídek odmítá a za rok už udělá jen dvě či tři reklamy. Přesto si našel čas na velký projekt – pustinu, která je Zachariášova seriálovým debutem. Práce na seriálu pro HBO se mu líbila. Televize si od novinky slibuje hodně, i podle těch, co už ji viděli v předpremiéře, by se měla minisérie zařadit k tomu nejlepšímu, co v tomto regionu vzniklo. Kromě Slovenska a Česka uvede HBO seriál s prvky sociální a psychologického dramatu iv dalších evropských teritoriích.

Jenna Elfman – Hollywoodské hvězdy

Po mnoha úspěšných reklamách pro velké značky jste přijali nabídku režírovat svůj první seriál. Čím vás HBO oslovilo?

Scénář mi poslali mailem, protože jsem byl mimo republiky. Nejprve jsem dostal jen první díl s dotazem, zda bych si ho nepřečetl. Měl jsem akorát čas, takže jsem to zvládl velmi rychle. Příběh se mi zalíbil a chtěl jsem vidět další části. Po dvou týdnech jsem šel do Prahy, setkali jsme se a pak to už bylo velmi rychlé rozhodnutí. Přišlo mi, že Pustina je dobrý seriál a že vím, jak na to.

Vaším snem však nebyl seriál, ale film. Proč to s ním nikdy nevyšlo?

Bylo to z různých důvodů. Snažil jsem se o to v Americe, ale nebyl jsem úplně schopen přizpůsobit se jejich kultuře, která je přece jen dost odlišná. Nebo přesněji, i bych se byl schopen přizpůsobit, ale nechtěl jsem. Nebavilo by mě to. Jak jsem chtěl dělat věci, oni zcela nechápali. Nedá se to však zcela zjednodušit, důvody byly i pragmatické. Jednou onemocněl klíčový herec a projekt padl. Jindy již byly peníze, ale producenti mi udělali změny ve scénáři, se kterými jsem nesouhlasil. Měl jsem vícekrát smůlu, jinde jsem měl ale naopak štěstí, takže se to pěkně doplňuje.

Kde se natáčela Pustina, která mě značně pochmurnou, syrovou atmosféru? Jak dlouho trvalo najít vhodné lokace?

Seriál se natáčel v severních a západních Čechách, lokace jsme hledali velmi pečlivě a dlouho. Například vesnice je složena ze tří různých míst. Hodně jsme cestovali, abychom našli vhodné lokace a dobře to dohromady poskládali. Vše vycházelo z pocitu, který jsme měli ze scénáře. Podle toho jsme hledali a naštěstí jsme i našli.

Přišlo mi, že Pustina je dobrý seriál a že vím, jak na to.
Natáčelo se v těch místech i předtím?

Kirstie Alley – Hollywoodské hvězdy

Určitě ano. Ale našli jsme i mnoho míst, kde nikdo netočil. Šlo hlavně o schopnost poskládat to tak, aby vše působilo jako jedno místo, jeden kraj, přestože se natáčelo na různých místech.

Jaké byly reakce lidí, když do obcí přišel celý filmařský štáb?

Úžasné. Místní většinou hráli kompars a pomáhali nám. Jeden pán měl traktor a bez váhání nám ho půjčil. Další měl psa a ten se také objeví v seriálu. Atmosféra byla fajn, bylo i spousta legrace, ale pokud chcete veselou příhodu z natáčení, tak vám ji neřeknu, protože jich bylo velmi mnoho. (Smích)

Ivan Zachariáš (čtvrtý zleva) ve společnosti herců a tvůrců Pustiny
Ivan Zachariáš (čtvrtý zleva) ve společnosti herců a tvůrců Pustiny

Vyskytly se při výrobě komplikace, se kterými jste nepočítali, nebo mělo všechno hladký průběh?

Myslím, že těžší fáze jako to natočit bylo to napsat. Osm hodin je hodně a udělat to tak, aby to dávalo smysl, bylo náročné. Samozřejmě, na natáčení máte jen určitou dobu, i když my jsme ho měli na poměry zdejších seriálů dost. Z reklamy jsem však zvyklý ještě na velkoryseji časové podmínky, takže pro mě bylo nejtěžší v hlavě si srovnat, jak natočím pět minut filmového času denně, když jsem byl zvyklý točit pět sekund. Některé scény jsou těžké a bojíte se jejich ve scénáři a pak to jde na place velmi snadno, a naopak – překvapí vás něco nečekaně. V našem případě však nenastala žádná extrémní komplikace, se kterou bychom si neporadili.

O čem je Pustina

Děj se začíná událostí, která změní životy několika generací dosud těsně semknuté komunity obyvatel vesnice v severních Čechách. V okamžiku, kdy kumuluje boj starostky vesnice Hany Sikorová proti velké zahraniční těžařské společnosti, která má zájem o zásoby uhlí pod vesnicí a nabízí obyvatelům lákavé odstupné, pokud prodají své domy, zmizí její čtrnáctiletá dcera Michaela. Dlouhodobé rodinné vazby se začínají rozpadat a Hana začne postupně pochybovat o charakteru mnohé obyvatele vesnice, kteří jí na začátku pomáhali v zoufalém pátrání po dceři, ale brzy začali ukazovat svou pravou tvář.

Důležitým prvkem v ději jsou mladí herci. Jak se vám pracovalo s teenagery, kteří se měli vcítit do postav klienty ústavu?

Jsou to většinou neherci. Někteří měli dokonce zkušenosti z těch ústavů, ti asi věděli nejlepší, co se tam děje. Chlapci, které jsme našli rychle, pochopili, co od nich chceme a myslím, že si dobře poradili se ztvárněním toho, jak to v takových ústavech vypadá.

V Pustině jste hojně pracovali s detailními záběry a atmosférou. Dá se to přirovnat k natáčení reklamy nebo jste při seriálu využili jiné „zbraně“?

Člověk musí ke každému materiálu přistupovat zvlášť. Chtěli jsme točit zcela jednoduše. Seriál jsme natáčeli třemi objektivy, ale nevyužívali jsme žádné extrémní pohyby kamerou, žádné velké úhly. Mělo to být klidnější. Nechtěli jsme to stylizovat do rychlého tempa, protože by se to k žánru nehodilo.

Pustina se nedostane jen k divákům na československém trhu, HBO ji odvysílá i v rámci dalších zemí v Evropě. Věříte, že má potenciál zaujmout takové široké publikum?

Doufám, že ano, je tam dostatek univerzálních věcí. To, co se odehrálo v pustinu, se může stát v Mexiku či Indii. Že se děj odehrává v nějaké české vesnici, neznamená, že tomu divák v jiné zemi nebude rozumět.

Jaké poselství by seriál s temným dějem měl předat divákovi?

Když se zamyslíte, všechno zlo v té minisérii vychází z toho, jak rodiče vychovávají respektive nevychovávají své děti. Seriál by měl divákovi pomoci k tomu, aby si uvědomil, jak se chová k ostatním, ale i jak se okolí chová k němu. A případně k sebereflexi, že je možná škoda, pokud je to chování nevhodné. Pustina je o běžných hodnotách, jak se mají lidé rádi a jaké mají mezi sebou vztahy. Je to odraz společnosti na malém vzorku, ale dá se aplikovat kdekoliv.

Pustina je o běžných hodnotách, jak se mají lidé rádi a jaké mají mezi sebou vztahy. Je to odraz společnosti na malém vzorku, ale dá se aplikovat kdekoliv.

Osmidílný seriál nemá jen jednoho režiséra, ale netradičně hned dvou. Jak se vám spolupracovalo s Alicí Nellis?

Ivan Zachariáš, Alice Nellis
Ivan Zachariáš, Alice Nellis

V první řadě je to pro mě nová zkušenost. Nikdy jsem nedělal s nějakým jiným režisérem společné dílo. Alenka to vzala sportovně a dobře, nechala si ode mne poradit, jak to vidím a jak to chci. Chvíli samozřejmě trvalo, než se všechno sladili. Díky tomu, že točila až po nás třetí a čtvrtý díl, mohla si hotové věci podívat. Viděla sestřih ještě předtím než šla natáčet, takže styl znala.

Podle jakého klíče jste si podělili jednotlivé díly mezi sebe?

Udělal jsem první dva díly, pak jsem chtěl jít co nejrychleji do střižny, abychom nastavili tempo, střih. Pak byla na řadě Alice a následně jsme se znovu prestriedali, já jsem dělali na páté a šesté části, Alice na posledních dvou. Tak to bylo nejlogičtější kvůli efektivitě času, protože kdybych já točil první čtyři díly, ona by nic nedělala a naopak. Tak se to pěkně doplněno.

Pustina je minisérie s uzavřeným koncem. Nebyla ambice nechat si zadní vrátka i na pokračování, případně vytěžit z příběhu více dílů?

Naopak. Já jsem byl zastáncem toho udělat méně částí a zahustit děj. Myslím si, že nakonec těch osm epizod je tak akorát.

Zalíbila se vám práce na seriálu? Nebo se už těšíte, kdy se opět posadíte na režisérskou židli v reklamním spotu?

O seriálu jsem nikdy nepřemýšlel, přečetl jsem si však scénář a řekl si – proč ne. Byla to fajn zkušenost a teď mi ten výrobní proces chybí. Samozřejmě, když mě baví scénář seriálu, dělal bych ho mnohem raději než reklamu. Když dává scénář smysl, má i celé natáčení smysl a má i pro mě jinou hodnotu než reklama.

Museli jste kvůli pustila obětovat jiné pracovní nabídky?

Rok a půl jsem dělal pouze seriál HBO a nepřicházelo v úvahu pracovat vedle toho na něčem jiném. Za ten čas jsem musel několik nabídek odmítnout. Ale to nebylo nic nového, 99 procent věcí odmítám celý život.

Váš vzestup v reklamní branži je obdivuhodný. Vzpomenete si ještě na váš úplně první spot?

Bylo to na plzeňské pivo, tím se to celé začalo. Reklama neměla zásadnější děj, chlapec utíkal po pivo, někde za rohem se napil. Pak ji i zakázali, protože děti nemohou pít v televizi pivo. Psal se tehdy rok 1991, doporučil mě Honza Svěrák.

Od té doby uběhly více než dvě desetiletí. Co děláte teď jinak než dříve?

Poslední dobu režíruji schválně jen dvě – tři reklamy za rok. Nerad bych dělal víc. Vývoj tam je vidět. Ze začátku mě zajímala více formální, výtvarná stránka. Poslední roky má daleko více na reklamách zajímalo, o čem jsou ai podle toho se rozhoduji, zda do toho jdu.

Jak se časem změnil způsob dělání reklam?

Změnila se ambice klientů a agentur dělat kvalitní věci. Bojí se asi, aby nestoupli vedle. Obecně všude ve světě sázejí raději na jistotu. To je svým způsobem problém.

V čem se liší dobrá reklama od špatné?

Dobrá reklama je taková, která vás neštve. Taková, na kterou byste možná ještě jednou rádi podívali. A to buď proto, že se při ní zasmějete, nebo je něčím jiná, výjimečná či výtvarně dobře zpracovaná. Základ je nápad, po shlédnutí reklamy musí ve vás zůstat něco pozitivně. Negativní věci nikoho nezajímají. Ale každý mě jiný vkus, takže je těžko takto paušalizovat.

Jsou i reklamy, se kterými vnitřně spokojený nejste? Stěžoval si již někdo na vaši tvorbu?

Většinou opravdu spokojený nejsem, pokaždé vím, co jsem podělal. Lidé se však stěžují vždy a na všechno. Nikdy nevyhovíte všem. Ale někdy se to celé vyvine i jinak, než čekáte. Například reklama na Volkswagen. Báli jsme se, že nás budou žalovat, že se nám práce nepovedla. Chyběl mi tam trochu život, zdálo se mi to příliš sterilní. Šéf však přiletěl za námi z Německa a řekl, že je to skvělé. Byl to pro nás šok. Člověk nikdy neví.

Základ je nápad, po shlédnutí reklamy musí ve vás zůstat něco pozitivně. Negativní věci nikoho nezajímají.

Jak reagují reklamní agentury ve světě, když uvidí, že režisérem reklamy je Čech?

V 90. letech to bylo pro ně exotické, ale teď se to už vůbec neřeší. Někdy to ještě samozřejmě popletou, že jsme Česko-Slovensko, ale momentálně to už není důležité.

Ivan Zachariáš
Ivan Zachariáš

Na co byste reklamu nikdy neudělali?

Zásadně nedělám reklamu na cigarety, násilné hry ani žádné citově vyděračské reklamy s miminky. To mi přijde úplně mimo.

Čemu přikládáte váš úspěch? Jaké rady byste dali začínajícím režisérem, kteří chtějí prorazit v reklamním byznysu?

Faktory jsou určitě štěstí a výběr. Člověk si musí pečlivě vybírat, co bude dělat. Mladým kolegům bych doporučil, aby nedělali blbosti, protože pak se již z toho nedostanou. Naopak musí zvažovat projekty, do kterých půjdou.

Co si myslíte o současné československé reklamní tvorbě?

Nesleduji ji. Většinou reklamy přeskakuji. Vím, zní to hrozně. Někdy mi však kamarádi něco pošlou. Ale nechci hodnotit. Často si režiséři špatně vybírají a pak to není tak dobré, jak by to mohlo být. Také v tom hraje roli i zmíněné štěstí. Každý ví něco, je v něčem chytrý, nemyslím si o nikom nic špatného. Géniů je však málo a ani já k nim nepatřím.

Děláte hlavně déle spoty, tedy ne klasické 30-sekundové reklamy. Je to osvobozující – mít širší prostor?

Je pravda, že zpravidla dělám alespoň minutu nebo minutu a půl. Ale to je na tom právě to zábavné vtěsnat se do ohraničeného času, ať je jakýkoliv. Je to úplně jiná disciplína než seriál. Nápad může být jednoduchý nebo složitý. Problém je, když mají firmy komplikovanou ideu, ale nemají na ni často peníze. Tam nefunguje totiž cesta zjednodušení, nemělo by to žádný efekt.

Co se stane, když nemáte nápady?

Tak tehdy trpím. Buď to přijde, nebo ne. Intenzivní přemýšlíte a modlíte se, aby vám něco napadlo. Buď to vyjde, nebo ne. Nemám však recept.

Pokud jste měli v hlavě skvělý nápad na reklamu, oslovili jste i sám reklamní společnost?

To nedělám. Je to ztráta času.

Proč neděláte reklamy pro česko-slovenské značky? Nemohou si vás dovolit zaplatit?

Není to penězích. Dlouhá léta jsem nedostal z Česka ani Slovenska žádnou nabídku. Asi si myslí, že si mě nemohou dovolit, ale to je blbost. Pokud se mi koncept líbí, budu dělat i za jiných podmínek než ve světě.

Ivan Zachariáš (45)

Jeden z nejvyhledávanějších reklamních režisérů, který za své počiny pod hlavičkou mnoha známých agentury získal řadu prestižních ocenění včetně Zlatých lvů z Cannes. Pracoval pro značky jako Coca-Cola, Nike, Adidas, Volkswagen, Land Rover, Audi, Honda, Rexona, Stella Artois, Levis, režíroval spoty pro fotbalové MS 2006 a mnohé další. Natáčí i upoutávky pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jeho krátkometrážní Mulit (2003), který paroduje bollywoodský filmy, je součástí stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA). Kriminální drama HBO Europe Pustina je jeho celovečerní režijní debut. Je absolventem katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU (1996).

Bressona si z Benátek odnesl ruský režisér Andrej Končalovskij

Vatikán / Itálie 10. září (RV) Cenu Roberta Bressona si z Filmového festivalu v Benátkách letos odnesl ruský režisér Andrej Končalovskij. Při včerejším ceremoniálu mu ji předal prefekt vatikánského Sekretariátu pro komunikaci Mons. Dario Edoardo Vigan.

režisér Andrej Končalovskij
režisér Andrej Končalovskij

79-letý Andrej Sergejevič Michalkov-Končalovskij pochází z rodiny známých ruských filmových tvůrců a v začátcích spolupracoval is Andrejem Tarkovského. Na Filmovém festivalu v Benátkách prezentoval svůj film Raj (Paradise). V černobílém uměleckém zpracování vypráví příběh odehrávající se ve Francii v období nacistické okupace.

režisér Andrej Končalovskij
režisér Andrej Končalovskij

Cenu Roberta Bressona určenou pro režiséry uděluje od roku 2000 v součinnosti s Papežskou radou pro kulturu a vatikánským dikasterií pro společenskou komunikaci Nadace Ente dello Spettacolo spolu s časopisem Rivista del Cinematografo. Vyjadřuje se jí uznání významného „upřímného a intenzivního svědectví o náročné cestě hledání duchovního smyslu našeho života“. V historii laureátů figuruje v roce 2007 další ruský režisér Alexander Sokurov.

Zemřel světoznámy filmový režisér Andrzej Wajda

Ve věku 90 let zemřel polský režisér Andrzej Wajda. Podle dosavadních informací uznávaného filmaře …

Zemřel světoznámy filmový režisér Andrzej Wajda
Zemřel světoznámy filmový režisér Andrzej Wajda

Andrzej Wajda Držitel Oscara za celoživotní dílo Andrzej Wajda skonal v důsledku selhání pľúc.BRATISLAVA 10. října (WebNoviny.sk) – Ve věku 90 let zemřel polský režisér Andrzej Wajda. Podle dosavadních informací uznávaného filmaře nedávno hospitalizován a zemřel v důsledku selhání plic.

Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926. Studoval malířství a režii. V 50. letech vytvořil základy stylu známého jako polská filmová škola. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Popel a diamant (1958), Krajina po bitvě (1970), Zaslíbená země (1975), Člověk z mramoru (1977), Dirigent (1980), Člověk ze železa (1981), Danton (1983), Besi (1988), Slečna Nikdo (1996), Pan Tadeáš (1999), Katyň (2007) nebo Walesa, člověk z naděje (2013). Americká Akademie filmových umění a věd mu v roce 2000 udělila Oscara za celoživotní dílo. Věnoval se i divadelní režii.

VIDEO: Oscary jsou rozdány, Leonardo DiCaprio se konečně dočkal

Oscara v kategorii nejlepší režie získal dnes Alejandro G. Iñárritu za filmové drama Zmrtvýchvstání.
Los Angeles 29. února 2016.
Prvního Oscara 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd získali dnes v kategorii nejlepší původní scénář Tom McCarthy a Josh Singer za scénář k filmu z novinářského prostředí sledovačku (Spotlight). Dnešní 88. ročník udělování cen americké Akademie filmových umění a věd se začal v Los Angeles o 02.30 h SEČ a jeho moderátorem je herec Chris Rock. Informovala o tom BBC.

Nejlepší herec v hlavní roli
Oscara v kategorii nejlepší herec v hlavní roli získal dnes Leonardo DiCaprio za svou postavu ve filmu Zmrtvýchvstání.

Nejlepší herečka v hlavní roli
Oscara v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli získala dnes Brie Larsonová za svou postavu ve filmu Pokoj.

Nejlepší režie
Oscara v kategorii nejlepší režie získal dnes Alejandro G. Iñárritu za filmové drama Zmrtvýchvstání.
Iñárritu nejnovější film získal od své americké premiéry začátkem ledna již řadu ocenění včetně Zlatého glóbu a se 12 nominacemi je letošním favoritem Oscarů.

Filmy Mad Max: Zběsilá cesta a Zmrtvýchvstání (The Revenant) dominovali
Zmrtvýchvstání, epický film o přežití v drsné horské přírodě z dílny režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritua, získal tři ocenění: za režii, kameru a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Leonarda DiCapria, pro kterého je to první Oscar. Ojedinělý rekord zaznamenal i kameraman tohoto filmu Emmanuel Lubezki, který se stal držitelem Oscara po třetí rok za sebou.

Držitelem nejvyššího počtu Oscarů se stal během slavnostního večera akční film Mad Max: Zběsilá cesta. Všech šest ocenění si odnesl v technických kategoriích.

Kompletní fotogalerie oscarových vítězů
Americký herec Leonardo DiCaprio se soškou Oscara, kterou získal v kategorii nejlepší herec v hlavní roli za svou postavu ve filmu Zmrtvýchvstání na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Tom McCarthy (vlevo) a Josh Singer pózují se soškou Oscara za scénář k filmu z novinářského prostředí sledovačku (Spotlight) na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Britský herec Mark Rylance pózuje se soškou Oscara, kterého získal v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli za ztvárnění postavy sovětského agenta Rudolfa Abela ve filmu Most špionů režiséra Stevena Spielberga na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016 ..
Americký herec Leonardo DiCaprio pózuje se soškou Oscara, kterou získal v kategorii nejlepší herec v hlavní roli za svou postavu ve filmu Zmrtvýchvstání na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Herečka Alicia Vikanderová pózuje se soškou Oscara, kterého získala v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli za svou postavu v britské životopisném dramatu Dánské dívka režiséra Toma Hoopera na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Americký herec Leonardo DiCaprio pózuje se soškou Oscara, kterou získal v kategorii nejlepší herec v hlavní roli za svou postavu ve filmu Zmrtvýchvstání na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Americký režisér Tom McCarthy pózuje se soškou Oscara, kterou získal v kategorii nejlepší film za snímek sledovačku na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Americká herečka Brie Larsonová pózuje se soškou Oscara, kterou získala v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli za svou postavu ve filmu Pokoj na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.
Kameraman Emmanuel Lubezki pózuje se soškou Oscara za nejlepší kameru na 88. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd v Los Angeles 28. února 2016.

nejlepší film
Nejlepší snímkem se stala drama z prostředí žurnalismu sledovačku režiséra Thomase McCarthyho. Film zpracovává skutečný příběh investigativních novinářů, kteří odhalili sexuální zneužívání katolickými kněžími v Bostonu. Sledovačku získala Oscara i za nejlepší původní scénář.

Nejlepší herečka ve vedlejší roli
Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli získala Alicia Vikanderová za svou postavu v britské životopisném dramatu Dánské dívka režiséra Toma Hoopera.

VIDEO: Udělování ocenění Oscar v kategoriích nejlepší film, režie a nejlepší herečka
Nejlepší adaptovaný scénář
V kategorii nejlepší adaptovaný scénář si zlatou sošku Oscara odnesli Adam McKay a Charles Randolph za scénář k filmu Sázka na nejistotu (The Big Short).

VIDEO: Oscary v kategorii nejlepší kostým a kamera
Nejlepší herec ve vedlejší roli
Cenu za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli získal Mark Rylance za ztvárnění postavy skutečného sovětského špiona Rudolfa Abela v thrilleru režiséra Stevena Spielberga Most špionů, odehrávajícím se v období studené války. Za favorita v této kategorii byl považován Sylvester Stallone za ztvárnění stárnoucí boxerského trenéra ve filmu Creed.

Děj filmu Most špionů začíná v roce 1957 na obou stranách železné opony, kdy agenti FBI zatknou sovětského špiona Rudolfa Abela, které ho obhajoby se z pověření úřadů chopí zkušený právník James Donovan (Tom Hanks). V průběhu příprav na obhajobu se mezi oběma muži vytvoří silné pouto, které je založeno na vzájemném respektu. Před soudem se Donovanovi podaří uchránit Abela před trestem smrti a Abel je odsouzen na 45 let vězení.

O tři roky později je nad sovětským územím sestřeleno špionážní letadlo U-2 a jeho pilot Gary Powers (Austin Stowell) je zajat a odsouzen na deset let vězení. Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) se obává, že Powers kruté zacházení v sovětském vězení nevydrží, a proto se ho rozhodne vyměnit za Abela. Výměnu obou vězňů má v Berlíně z pověření CIA zajistit Donovan.

Dalšími nominovanými v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli byly Christian Bale – Sázka na nejistotu; Tom Hardy – Zmrtvýchvstání; Mark Ruffalo – sledovačku a Sylvester Stallone – Creed.

Nejlepší cizojazyčný film
Nejlepším cizojazyčným titulem se stal maďarský film Saulův syn režiséra László Nemesis o osudu žida v nacistickém táboře. Jde o druhého Oscara pro maďarskou kinematografii

Dalšími nominovanými v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli byly Christian Bale – Sázka na nejistotu; Tom Hardy – Zmrtvýchvstání; Mark Ruffalo – sledovačku a Sylvester Stallone – Creed.

VIDEO: Oscar pro Ennii Moriconi, ale jeden pojede i do Maďarska
Nejlepší hudba:
Svého prvního regulérního Oscara v kategorii nejlepší hudba získal za western Osm hrůzných režiséra Quentina Tarantina italský skladatel Ennio Morricone, kterému již v roce 2007 akademie udělila zlatou sošku za celoživotní dílo. Tento 87-letý bard filmové hudby se v pátek dočkal i odhalení své hvězdy na Hollywoodském chodníku slávy.

nejlepší skladba
Nejlepší skladbou se stala Writing ‚s on the Wall z bondovky Spectre. Oscara za ni si přebral zpěvák Sam Smith společně se skladatelem Jimmym Napesom.
Slavnostnímu akci předcházela veřejná diskuse o rasismu v Hollywoodu, kterou rozpoutalo zařazení pouze několika nebělošského umělců do oscarových kategorií, a to už po druhý rok po sobě.

Akademie filmových umění a věd sestává z přibližně 6200 členů. Celkový počet soutěžních kategorií je 24. Oscary se udělují od roku 1929.

Přinášíme seznam všech oceněných:
NEJLEPŠÍ FILM
sledovačku

Cizojazyčného filmu
Saulův syn (Maďarsko)

NEJLEPŠÍ rEŽIE
Alejandro G. Iñárritu – Zmrtvýchvstání

NEJLEPŠÍ KAMERA
zmrtvýchvstání

NEJLEPŠÍ HEREC
Leonardo DiCaprio – Zmrtvýchvstání

nejlepší herecký
Brie Larsonová – Pokoj

NEJLEPŠÍ HEREC ve vedlejší roli
Mark Rylance – Most špionů

Nejlepší herečku ve vedlejší ÚLOZE
Alicia Vikanderová – Dánské dívka

NEJLEPŠÍ animovaného filmu
V hlavě

NEJLEPŠÍ dokumentárních filmů
Amy

Nejlepší adaptovaný scénář
Sázka na nejistotu

NEJLEPŠÍ PŮVODNÍ SCÉNÁŘ
sledovačku

NEJLEPŠÍ KAMERA
zmrtvýchvstání

NEJLEPŠÍ HUDBA
Ennio Moricone – Osm hrozných

NEJLEPŠÍ PÍSEŇ
Writing ‚s on the Wall – Spectre

NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ animovaného filmu
Bear Story (Chile)

NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ dokumentárních filmů
A Girl in the River: The Price of Forgiveness (Pákistán)

NEJLEPŠÍ hranaté KRÁTKÝ FILM
Stutterer (Británie)

NEJLEPŠÍ FILMOVÝ STŘIH
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ AUDIO STŘIH
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ KOSTÝMY
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ MASKY A ÚČESY
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ MIX ZVUKU
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ VÝPRAVA
Mad Max: Zběsilá cesta

NEJLEPŠÍ VIZUÁLNÍ EFEKTY
ex Machina

Přehled nejlepší filmů:

Juraj Jakubisko – filmová tvorba

Filmografie
60. léta
Nejzajímavější a naneštěstí velmi krátké období v Jakubiskové dosavadní kariéře bylo mezi lety 1967 až 1970. Za tuto dobu dokončil tři významné filmy nejen pro československou, ale i pro světovou filmovou kinematografii.

Juraj Jakubisko - filmová tvorba
Juraj Jakubisko – filmová tvorba

Kristova léta (1967)
Už během vysokoškolského studia začal mladý Juraj Jakubisko pracovat na scénáři ke svému celovečernímu debutu, který nabídl vedoucímu I. tvůrčí skupiny Studie hraných filmů Bratislava – Koliba Albertu Marenčin. V roce 1967 tak vznikl film s názvem Kristova léta. Na finální podobě filmu měl i velkou zásluhu spoluator scénáře Lubor Dohnal. Kameramanem byl Igor Luther. Všichni tři, Juraj Jakubisko, Lubor Dohnal, Igor Luther byly ze stejné generace, proto se dá film Kristova léta označit jako generačním filmem. Hlavní postavou je 33letý výtvarný umělec Juraj. Ten po absolvování školy hledá nejen zaměstnání, ale i způsob životní seberealizace. Juraj si postupně začne uvědomovat Bezcitnost svého dosavadního života bez závazků a povinností. Jako protiklad vůči němu vystupuje jeho bratr Ondřej, který je vojenským pilotem. Narozdíl od Ondřejova nestabilních vztahů má Andrej ženu. Zpočátku protikladné postavy se postupem času k sobě stále více přibližují. Film je po estetické stránce velmi kvalitně zvládnutý, obsahuje mnoho absorudných scén a bizarností. Jednu část film poukazuje na fakt, že se jedná pouze o obraz, ne o skutečnost, naopak druhá se všech příznakových prvků vzdává a události zobrazuje přímo dokumentaristické způsobem. Na to, že se jedná o režisérů debut, film je velmi zralým. Byl úspěšný i na domácí, i na zahraniční půdě. Posbíral řadu ocenění, mezi jinými i prestižní Cenu československé kritiky za rok 1967 či tři ocenění na 16. MFF v Mannheimu v roce 1967.

Zběhů a poutníci (1968)
Zběhů a poutníci (1968)

Zběhů a poutníci (1968)
Po úspěšné spolupráci s kameramanem Igorem Lutherem chtěl Jakubisko společně natočit jeho další film. Igor Luther však dostal lukrativní nabídku od francouzského spisovatele a režiséra Alain Robbe-Grilleta, kterou přijal. Sám Jakubisko se proto při svém v pořadí druhém filmu postavil za kameru. Úkoly kameramana se zhostil výborně, ve filmu se nachází mnoho experimentů s kamerou (hra s barvami, „nervózní“ pohyb kamery, netradiční perspektivy, …). Na scénáři spolupracoval s Ladislavem Těžkým a Karol Sidon. Film s názvem zběhl a poutníci (1968) obsahuje tři povídkové části o třech válkách (o první světové válce, o druhé světové válce, o apokalyptické vizi). Každá z povídek se řídí vlastní osobitou poetikou. Naneštěstí se film krátce po dotočení dostal do trezoru, kde zůstal až do roku 1989. zběhl a poutníci jsou významným filmem nejen pro slovenskou a světovou kinematografii, ale také pro samotného Juraje Jakubiska, který se o filmu zmínil takto: „Jediný film, který by jsem už nevěděl lépe natočit … “

Ptáčci, sirotky a blázni (1969)
Po vpádu ruských vojsk v roce 1968 se situace v národní kinematografii nezměnila ihned. Juraj Jakubisko stihl vytvořit film Ptáčkové, sirotci a blázni (1969). Scénář napsal spolu s Karol Sidon, se kterým navázal intenzivní spolupráci. Scénář byl velmi stručný, protože se Jukubisko spoléhal na improvizaci na place. Film plný expresivních obrazů je prvním z „trilogie osudu a štěstí“, jak tuto trilogii nazval sám Jakubisko. Prvním není jen kvůli pořadí, ale i díky predznamenávaniu nových postupů, které v dalších dvou částech trológie využívá. Všechny tři filmy, Ptáčkové, sirotci a blázni (1969), Sedím na větvi a je mi dobře (1989), Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992), využívají téma milostného trojúhelníku. Film Ptáčkové, sirotci a blázni zasadil do období v roce 1968, kdy měla Jakubiskova generace mnoho očekávání a nadějí, ale zároveň i zklamáni. Jedním z pozitiv byla možnost natáčet filmy, Dušan Hanák debutoval filmem 322 a Elo Havetta debutoval filmem Slavnost v botanické zahradě. Příběh je o dvou kamarádech Yorickovi a Andreji a jejich společné lásce Martě. Film natočený během chaotické pražské jary se na dlouhé období zavřelo do trezoru ihned po jeho vytvoření.

70. – 80. léta
Zákaz točit hrané filmy přišel před sestříhaný v pořadí čtvrtého Jakubisková filmu Nashledanou v pekle, přátelé (1990) v roce 1970. Natočený materiál byl doručen italskému producentovi, který ho sestříhal podle svých představ, diametrálně odlišných od těch Jakubisková. Juraj Jakubisko se od této verzi distancoval. Svou verzi dokončil až v roce 1990. Po zákazu točení hraných filmů byl Jakubisko přesunut do Krátkého filmu v Bratislavě. Avšak i tvorba krátkých či dokumentárních filmů byla přísně redukována. Témata byly ideologické, diktované shora. Jednalo se o filmy jako Stavba století (1972), Ondrej Nepela (1974), Výstavba tranzitního plynovodu SSSR, NDR, Západní Evropa (1974), Filmy v měsíci ČSSP (1976), Dožínky ’77 (1978). Avšak iv těchto filmech patrný výrazný filmařský rukopis po vizuální stránce díla. U filmu Stavba století (1972) byl Juraj Jakubisko režisérem, kameramanem a scenáristou. Elektrizující hudbu složil Marián Varga se svou kapelou Collegium Musicum. Jakubisko ve filmu pracuje se symboly a vytváří tak několik roviny, které může divák ve filmu vidět. Nejvýraznějším filmem z tohoto období je jednoznačně Bubeník červeného kříže (1977). Jednalo se propagační film pro Červený kříž, díky čemuž měl i výraznější svobodu při tvorbě oproti ostatním projektům z té doby. Film já nejzajímavější svou obraznosti. Kameramanem byl Ján Ďuriš. Filmem Jakubisko dokázal, že jeho kvality se neztratily, jen na určitou dobu byly kvůli nepříznivým okolnostem přibrzděno.

Postav dům, zasaď strom (1979)
Teprve po deseti letech má Jakubisko dovoleno natočit další dlouhometrážní hraný film s názvem Postav dům, zasaď strom (1979). Scénář mu však byl přidělen. Jednalo se o pozívneho socialistického hrdiny. Tento scénář byl předurčen na kýčovitý film. Proto se ho Juraj Jakubisko spolu s Lubor dohnaly rozhodli přepsat. Jméno Lubora Dohnala v titulcích nikdy nefigurovalo z toho důvodu, aby mu nestopli činnost. Hlavním motivem filmu je opět milostný trojúhelník. Dalším výrazným motivem je motiv Cesty. Film já také plný různých symbolů a metafor, které jsou pro tvorbu Juraje Jakubiska typické. Postav dům, zasaď strom se dostal do distribuce, ale po negativní kampani kolem filmu ho znovu stáhli a dali do trezoru.

Po filmu Postav dům, zasaď strom (1979) byl Juraj Jakubisko opět sankciovaný, tentokrát však ne tak krutě. Bylo mu dovoleno točit pohádky, komedie a historické filmy.

Nevěra česky (1979)
Realistická třídílná komedie Nevěra česky (1979) vyčnívá nad ostatními Jakubisková filmy svou jednoduchou lineární koncepcí. Také není u Juraje Jakubiska typickým označení jeho filmu jako realistického. Režisér známý svými bizarními, vizuálně experimentálními scénami v tomto filmu neoúšťa logiku „životního světa“. Třídílný film je, jak již název napovídá, o nevěře. Nicméně paradoxem celého filmu je, že se samotná nevěra nikdy neodehraje. První část má název Nevěra, druhá se jmenuje Vykrúcačky a poslední, třetí částí je Trest. Samotný Juraj Jakubisko se k filmu vyjádřil následovně: „… v době, kdy témata, která mě zajímala, byla zapovězena, jsem Sahl po komedii. Byla to Zvědavost, protože před tým jsem tíhnul k tragikomedii s důrazem na černou klávesu. Nebýt TÉTO zkušenosti, asi by nikdy nevznikla burleskní scéna pohřbu otve Pichandovi v Tisícileté včele. “

Tisícročná včela (1983)
Film Tisícročná včela (1983) je adaptací stejnojmenné knihy Petra Jaroše. Kniha Jakubiska zaujala hlavně poetikou magického realismu, která mu byla nesmírně blízká. Spolu se samotným autorem knihy Petrem Jarošem připravili scénář. Žánrově se film řadí mezi ságy, konkrétně je to historická kronika rodiny Pichandovi začínající na konci 19. století, která pokračuje v 20. století a končí na konci první světové války v roce 1917. Tento film je jedním z nejúspěšnějších filmů Juraje Jakubiska. Československými kritiky a novináři byl oceněn jako nejlepší československý film osmdesátých let, na prestižním festivalu v Benátkách získal cenu Zlatý Fénix za výtvarnou stránku a nejlepší kameru a mnoho dalších ocenění po celém světě. Tímto filmem Juraj Jakubisko dokázal vyzrálost svého filmařského rukopisu. Monumentální sága se Jakubiskovi podařila natočit i díky koprodukci České filmové tvorby spolu se zahraniční společností Beta Film München.

Perinbaba (1985)
Po sáze Tisícročná včela (1983) Jakubisko natočil dvě pohádky. První z nich je Perinbaba (1985). Na scénáři spolupracoval se slovenskými spisovatelem a scenáristou Ľubomír Feldek. Jedná se o pohádkový příběh malého Jiříka, jehož před smrtí zachrání Perinbaba a vezme ho do své říše. Juraj Jakubisko vytvořil dva světy, v jednom se zastavil čas a tak Perinbaba, Jurko a ani Zubatá nestárnou, naopak od druhého světu, tedy země. Jurko se po čase zamiluje do Alžbetka a bude se chtít vrátit na zem. Juraj Jakubisko ve filmu využívá již své typické magické prvky, které jsou místy laděné až hororově.

Pihovatý Max a strašidla (1987)
Sestříhaný třináctidílného rodinného seriálu na požadavek německého producenta vznikla druhá pohádka pod názvem Pihovatý Max a strašidla (1987). Na scénáři spolupracovali scénáristé jako Jaroslav Dietl, Joachim Hamman, Jozef Paštéka a samotný Jakubisko. Za kamerou se také vystřídaly více kameramani: hlavním kameramanem byl Ján Ďuriš, druhými kameramany byli Jan Piroh a opět Juraj Jakubisko. Zatímco v Perinbaba byly hororové prvky spíše výjimkou, Pihovatý Max a strašidla je jednoznačným (parodickým) spojením pohádky a hororu. Tento film má mimo jiné, i silnou etickou hodnotu.

Sedím na větvi a je mi dobře (1989)
Tři měsíce před pádem komunistického režimu v Československu dokončil Juraj Jakubisko film Sedím na větvi a je mi dobře (1989). Jedná se o druhý film z z volné trilogie svobodě, či z „trilogie osudu a štěstí“. Původně se měl film volat visím na větvi a je mi dobře, ale tento název neprošel strážci ideologické čistoty. Důvodem mohlo být, že původní název mohl narážet na nesmyslné popravy nevinných lidí na Slovensku stalinistickým režimem. Příběh je o dvou charakterově rozdílných kamarádů zajímajících se o jednu ženu a děj je zasazen do období těsně po skončení druhé světové války. Také se zde tedy otevírá motiv milostného trojúhelníku, který je příznačný pro všechny tři filmy z trilogie o svobodě. Motiv duality se nenachází jen v rozdílných charakterech hlavních postav, ale i balancováním mezi skutečností a fikcí, pohádkou a realitou. Jak je již u filmů Juraje Jakubiska zvykem, i Sedím na větvi a je mi dobře získalo mnoho ocenění.

90. léta – současnost
Po pádu komunistického režimu a vzniku České republiky v roce 1993 se situace pro Juraje Jakubiska výrazně zlepšila. Už nebyl omezován politickou situací a mohl po více než dvaceti letech opět svobodně natáčet. Začala tak další etapa v kariéře Juraje Jakubiska, která trvá dodnes.

Nashledanou v pekle, přátelé (1970/1990)
V roce 1990 se vrací k natočenému, ale nesetříhané materiálu filmu Nashledanou v pekle, přátelé. Původně byl film sestříhaný italským producentem, avšak k této verzi se Juraj Jakubisko nikdy neumožňovalo. I když finální verze byla dokončena až po pádu komunistického režimu, je třeba brát na povědomí, že vznikal během normalizace v roce 1970. Scénář měl na starosti Juraj Jakubisko a Karol Sidon a tento film je zároveň posledním společným filmem této dvojice. Příběh je o dvojici mužů a jedné ženě, který žijí velmi zvláštním způsobem života. Právě „zvláštnost“ je charakteristickým slovem popisujícím tento film. Jakubisko v něm pracuje se surreálný prvky, bohatou obrazností, bizarností a mnoha, jemu typickými prvky. Jakubisko využil herců i po 22 letech a natočil s nimi dotáčky, které umocňují celkovou dojem zajímavosti díla. Juraj Jakubisko byl vedle režii a tvorbě scénáři i kameramanem filmu.

Téměř růžový příběh (1990)
Televizní film Téměř růžový příběh (1990) je spojením žánrů muzikálu, pohádky a romantického příběhu. Spojení pohádky s realitou vidět i v samotném příběhu. Juraj Jakubisko v něm spojil pohádku o Šípkové Růžence a kruté reality Darinka, trpící vážnou dědičnou chorobou, která zabila i její mámu při porodu. V hlavní roli se objevila známá zpěvačka Darinka Rolincová. Film vyniká po vizuální stránce a dobře zvládnutou choreografií. Kameramanem byl Ján Ďuriš. I přes prihladnutiu, že se jedná o film určený teenagerům tento snímek nedosáhl úrovně jiných Jakubisková filmů.

Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992)
Třetím, posledním filmem z volné trilogie o svobodě je film Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992). Narozdíl od milostného trojúhelníku dvou mužů a jedné ženy ve filmech Ptáčkové, sirotci a blázni (1969) a Sedím na větvi a je mi dobře (1989) se v tomto filmu jedná o dvojici žen soupeřících o jednoho muže. Motiv boje za svobodu byl pro domácí diváky více žádaný v letech 1969 a 1989, tedy v letech vzniku předchozích dvou filmů z trilogie. Možná i proto byl Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný dostatečně doceněn až v zahraničí. Film získal hlavní cenu Zlatý Delfín na 9. MFF Festival Cinema de Troia v portugalském městě Azil.

Nejasná zpráva o konci světa (1997)
Od roku 1992 natočil Juraj Jakubisko pár krátkých filmů a videofilmů. Tato skromná aktivita predznamenávala větší projekt, který byl časově náročný. Tímto projektem byl film Nejasná zpráva o konci světa (1997). Film vznikl již v produkci J & J Jakubisko film v době, kdy už režisér bydlel v Praze. Jakubisko vytvořil apokalyptický příběh inspirovaný proroctvími známého proroka Nostradama. Podle režiséra stojí film sám o sobě a nespojuje ho s žádným ze svých předchozích děl. Nicméně je tu jistá podobnost s filmem Tisícročná včela (1983). V obou filmech se jedná o AGU zobrazující několik rodiny žijící v jedné vesnici. Podobností se mezi těmito filmy dá najít několik. Narozdíl do filmu Tisícročná včela má Nejasná zpráva o konci světa potlačenou realistickou rovinu a tak je zvýrazněn iluzivní charakter filmu. Kameraman filmu byl Ján Ďuriš. který za práci na tomto filmu získal na MFF v Montrealu v roce 1997 Cenu za největší umělecký přínos – kamera. Film získal cenu Zlatý Delfín za nejlepší režii v italské Pescaře a také cenu za nejlepší režii i na MFF v San Diegu v USA.

Post Coitum (2004)
Na přelomu 20. a 21. století se Juraj Jakubisko opět věnuje krátké tvorbě. V médiích se začalo mluvit o plánovaném zpracování legendy o čachtické paní. Proto bylo i překvapením, když oznámil, že bude režisérem filmu Post Coitum (2004). Podtitul tohoto snímku je „mrazivá city komedie“. Film obsahuje mnoho erotických scén, ale o pornografii se nejedná. Je to spíše jakási dekonstrukce pornografie. Erotickými záběry spíše odhaluje, co všechno při sexu absentuje. V postelových scénách prohlubuje individualismus a nevytváří pomyslné duševní pouto mezi mužem a ženou a jejich lásku. Kameramanem byl opět Ján Ďuriš, který tentokrát natáčel na HD technologií. Jak napsal v biografii o Jiřím Jakubiskovi Peter Michalovič a Vlastimil Zuska, Post Coitum je prvním filmem na území „cool estetiky“.

Bathory (2008)
Zatím posledním filmem Juraje Jakubiska je adaptace známé legendy o Alžbětě Báthoryové z roku 2008 a s názvem Bathory. V době uvedení byl film nejdražším slovenskými filmem. Jednalo se zároveň o Koprodukční spolupráce Slovenska, Česka, Maďarska a Velké Británie. Juraj Jakubisko se podle jeho vlastních slo v držel historických údajů a známých faktů, ovšem bílá místa zaplnil svou fantazií. Film zaznamenal divácký úspěch (s výdělkem přes 5 milionů eur se stal po této stránce nejúspěšnějším Jakubisková filmem), ale soudobé kritiky filmem nadšené nebyly. Bathory byla úspěšná v soutěži Český lev v sekci Nejlepší výtvarný počin a Divácky nejúspěšnější český film.

V současnosti se hovoří o dvou rozdělaných projektech Juraje Jakubiska. Prvním je Slovanská epopej o historii Slovanů, druhým projektem je pokračování Perinbaba, kde chce obsadit do hlavní role opět Giuliettou másel i přesto, že herečka v roce 1994 zemřela. Tento problém plánuje vyřešit pomocí počítačových triků, čili dalších inovativních vizuálních přístupů se od něj dá očekávat iv příštích letech.

Charakteristika tvorby
Slovenský Fellini. I tak se říká Jiřímu Jakubiskovi, který má mnoho společných charakteristických autorských prvků.

Pro Jakubisková filmy bylo nejdůležitější, že do nich vtáhl svět podivínských bizarních existencí a vyprávění podřídil poetice nespoutané obraznosti lidových pohádek či surrealistických feérií. Tak se v jeho filmech setkáváme s naturalismem pojídání much přímo z mucholapky v Nashledanou v pekle, přátelé (1970), či postavou Smrti v povídkách filmu zběhl a poutníci (1970). V jeho příbězích se stává nemožné možným; bez metafory a alegorie není ani jeden z jeho důležitých titulů. Vzhledem k aktuální paralelu se dá hovořit o magickém realismu ve slovenském filmu.

Po éře víry v přesah umění do života se Jakubisko a jeho generace uzavřeli do světa umění, nechtěli poučovat, být svědky, kritiky, filmovými filozofy, či spasiteli. Víc chtěli tlumočit radost, atmosféru a zážitek. Jejich hra však nebyla zcela bez spodních tónů zoufalství, jejich groteskně bizarní příběhy nesly v sobě často skrytou tragiku.

Často opakovanými prvky jsou i ty folklorní, zmíněno při Jakubisková dětství. Čerpá z tradičních hudebních motivů, z lidového výtvarného umění, využívá tradiční oděv, předměty každodenní potřeby, zoomorfné zobrazení, rituály a podobně.