Juraj Jakubisko – filmová tvorba

Filmografie
60. léta
Nejzajímavější a naneštěstí velmi krátké období v Jakubiskové dosavadní kariéře bylo mezi lety 1967 až 1970. Za tuto dobu dokončil tři významné filmy nejen pro československou, ale i pro světovou filmovou kinematografii.

Kristova léta (1967)
Už během vysokoškolského studia začal mladý Juraj Jakubisko pracovat na scénáři ke svému celovečernímu debutu, který nabídl vedoucímu I. tvůrčí skupiny Studie hraných filmů Bratislava – Koliba Albertu Marenčin. V roce 1967 tak vznikl film s názvem Kristova léta. Na finální podobě filmu měl i velkou zásluhu spoluator scénáře Lubor Dohnal. Kameramanem byl Igor Luther. Všichni tři, Juraj Jakubisko, Lubor Dohnal, Igor Luther byly ze stejné generace, proto se dá film Kristova léta označit jako generačním filmem. Hlavní postavou je 33letý výtvarný umělec Juraj. Ten po absolvování školy hledá nejen zaměstnání, ale i způsob životní seberealizace. Juraj si postupně začne uvědomovat Bezcitnost svého dosavadního života bez závazků a povinností. Jako protiklad vůči němu vystupuje jeho bratr Ondřej, který je vojenským pilotem. Narozdíl od Ondřejova nestabilních vztahů má Andrej ženu. Zpočátku protikladné postavy se postupem času k sobě stále více přibližují. Film je po estetické stránce velmi kvalitně zvládnutý, obsahuje mnoho absorudných scén a bizarností. Jednu část film poukazuje na fakt, že se jedná pouze o obraz, ne o skutečnost, naopak druhá se všech příznakových prvků vzdává a události zobrazuje přímo dokumentaristické způsobem. Na to, že se jedná o režisérů debut, film je velmi zralým. Byl úspěšný i na domácí, i na zahraniční půdě. Posbíral řadu ocenění, mezi jinými i prestižní Cenu československé kritiky za rok 1967 či tři ocenění na 16. MFF v Mannheimu v roce 1967.

Zběhů a poutníci (1968)
Po úspěšné spolupráci s kameramanem Igorem Lutherem chtěl Jakubisko společně natočit jeho další film. Igor Luther však dostal lukrativní nabídku od francouzského spisovatele a režiséra Alain Robbe-Grilleta, kterou přijal. Sám Jakubisko se proto při svém v pořadí druhém filmu postavil za kameru. Úkoly kameramana se zhostil výborně, ve filmu se nachází mnoho experimentů s kamerou (hra s barvami, „nervózní“ pohyb kamery, netradiční perspektivy, …). Na scénáři spolupracoval s Ladislavem Těžkým a Karol Sidon. Film s názvem zběhl a poutníci (1968) obsahuje tři povídkové části o třech válkách (o první světové válce, o druhé světové válce, o apokalyptické vizi). Každá z povídek se řídí vlastní osobitou poetikou. Naneštěstí se film krátce po dotočení dostal do trezoru, kde zůstal až do roku 1989. zběhl a poutníci jsou významným filmem nejen pro slovenskou a světovou kinematografii, ale také pro samotného Juraje Jakubiska, který se o filmu zmínil takto: „Jediný film, který by jsem už nevěděl lépe natočit … “

Ptáčci, sirotky a blázni (1969)
Po vpádu ruských vojsk v roce 1968 se situace v národní kinematografii nezměnila ihned. Juraj Jakubisko stihl vytvořit film Ptáčkové, sirotci a blázni (1969). Scénář napsal spolu s Karol Sidon, se kterým navázal intenzivní spolupráci. Scénář byl velmi stručný, protože se Jukubisko spoléhal na improvizaci na place. Film plný expresivních obrazů je prvním z „trilogie osudu a štěstí“, jak tuto trilogii nazval sám Jakubisko. Prvním není jen kvůli pořadí, ale i díky predznamenávaniu nových postupů, které v dalších dvou částech trológie využívá. Všechny tři filmy, Ptáčkové, sirotci a blázni (1969), Sedím na větvi a je mi dobře (1989), Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992), využívají téma milostného trojúhelníku. Film Ptáčkové, sirotci a blázni zasadil do období v roce 1968, kdy měla Jakubiskova generace mnoho očekávání a nadějí, ale zároveň i zklamáni. Jedním z pozitiv byla možnost natáčet filmy, Dušan Hanák debutoval filmem 322 a Elo Havetta debutoval filmem Slavnost v botanické zahradě. Příběh je o dvou kamarádech Yorickovi a Andreji a jejich společné lásce Martě. Film natočený během chaotické pražské jary se na dlouhé období zavřelo do trezoru ihned po jeho vytvoření.

70. – 80. léta
Zákaz točit hrané filmy přišel před sestříhaný v pořadí čtvrtého Jakubisková filmu Nashledanou v pekle, přátelé (1990) v roce 1970. Natočený materiál byl doručen italskému producentovi, který ho sestříhal podle svých představ, diametrálně odlišných od těch Jakubisková. Juraj Jakubisko se od této verzi distancoval. Svou verzi dokončil až v roce 1990. Po zákazu točení hraných filmů byl Jakubisko přesunut do Krátkého filmu v Bratislavě. Avšak i tvorba krátkých či dokumentárních filmů byla přísně redukována. Témata byly ideologické, diktované shora. Jednalo se o filmy jako Stavba století (1972), Ondrej Nepela (1974), Výstavba tranzitního plynovodu SSSR, NDR, Západní Evropa (1974), Filmy v měsíci ČSSP (1976), Dožínky ’77 (1978). Avšak iv těchto filmech patrný výrazný filmařský rukopis po vizuální stránce díla. U filmu Stavba století (1972) byl Juraj Jakubisko režisérem, kameramanem a scenáristou. Elektrizující hudbu složil Marián Varga se svou kapelou Collegium Musicum. Jakubisko ve filmu pracuje se symboly a vytváří tak několik roviny, které může divák ve filmu vidět. Nejvýraznějším filmem z tohoto období je jednoznačně Bubeník červeného kříže (1977). Jednalo se propagační film pro Červený kříž, díky čemuž měl i výraznější svobodu při tvorbě oproti ostatním projektům z té doby. Film já nejzajímavější svou obraznosti. Kameramanem byl Ján Ďuriš. Filmem Jakubisko dokázal, že jeho kvality se neztratily, jen na určitou dobu byly kvůli nepříznivým okolnostem přibrzděno.

Postav dům, zasaď strom (1979)
Teprve po deseti letech má Jakubisko dovoleno natočit další dlouhometrážní hraný film s názvem Postav dům, zasaď strom (1979). Scénář mu však byl přidělen. Jednalo se o pozívneho socialistického hrdiny. Tento scénář byl předurčen na kýčovitý film. Proto se ho Juraj Jakubisko spolu s Lubor dohnaly rozhodli přepsat. Jméno Lubora Dohnala v titulcích nikdy nefigurovalo z toho důvodu, aby mu nestopli činnost. Hlavním motivem filmu je opět milostný trojúhelník. Dalším výrazným motivem je motiv Cesty. Film já také plný různých symbolů a metafor, které jsou pro tvorbu Juraje Jakubiska typické. Postav dům, zasaď strom se dostal do distribuce, ale po negativní kampani kolem filmu ho znovu stáhli a dali do trezoru.

Po filmu Postav dům, zasaď strom (1979) byl Juraj Jakubisko opět sankciovaný, tentokrát však ne tak krutě. Bylo mu dovoleno točit pohádky, komedie a historické filmy.

Nevěra česky (1979)
Realistická třídílná komedie Nevěra česky (1979) vyčnívá nad ostatními Jakubisková filmy svou jednoduchou lineární koncepcí. Také není u Juraje Jakubiska typickým označení jeho filmu jako realistického. Režisér známý svými bizarními, vizuálně experimentálními scénami v tomto filmu neoúšťa logiku „životního světa“. Třídílný film je, jak již název napovídá, o nevěře. Nicméně paradoxem celého filmu je, že se samotná nevěra nikdy neodehraje. První část má název Nevěra, druhá se jmenuje Vykrúcačky a poslední, třetí částí je Trest. Samotný Juraj Jakubisko se k filmu vyjádřil následovně: „… v době, kdy témata, která mě zajímala, byla zapovězena, jsem Sahl po komedii. Byla to Zvědavost, protože před tým jsem tíhnul k tragikomedii s důrazem na černou klávesu. Nebýt TÉTO zkušenosti, asi by nikdy nevznikla burleskní scéna pohřbu otve Pichandovi v Tisícileté včele. “

Tisícročná včela (1983)
Film Tisícročná včela (1983) je adaptací stejnojmenné knihy Petra Jaroše. Kniha Jakubiska zaujala hlavně poetikou magického realismu, která mu byla nesmírně blízká. Spolu se samotným autorem knihy Petrem Jarošem připravili scénář. Žánrově se film řadí mezi ságy, konkrétně je to historická kronika rodiny Pichandovi začínající na konci 19. století, která pokračuje v 20. století a končí na konci první světové války v roce 1917. Tento film je jedním z nejúspěšnějších filmů Juraje Jakubiska. Československými kritiky a novináři byl oceněn jako nejlepší československý film osmdesátých let, na prestižním festivalu v Benátkách získal cenu Zlatý Fénix za výtvarnou stránku a nejlepší kameru a mnoho dalších ocenění po celém světě. Tímto filmem Juraj Jakubisko dokázal vyzrálost svého filmařského rukopisu. Monumentální sága se Jakubiskovi podařila natočit i díky koprodukci České filmové tvorby spolu se zahraniční společností Beta Film München.

Perinbaba (1985)
Po sáze Tisícročná včela (1983) Jakubisko natočil dvě pohádky. První z nich je Perinbaba (1985). Na scénáři spolupracoval se slovenskými spisovatelem a scenáristou Ľubomír Feldek. Jedná se o pohádkový příběh malého Jiříka, jehož před smrtí zachrání Perinbaba a vezme ho do své říše. Juraj Jakubisko vytvořil dva světy, v jednom se zastavil čas a tak Perinbaba, Jurko a ani Zubatá nestárnou, naopak od druhého světu, tedy země. Jurko se po čase zamiluje do Alžbetka a bude se chtít vrátit na zem. Juraj Jakubisko ve filmu využívá již své typické magické prvky, které jsou místy laděné až hororově.

Pihovatý Max a strašidla (1987)
Sestříhaný třináctidílného rodinného seriálu na požadavek německého producenta vznikla druhá pohádka pod názvem Pihovatý Max a strašidla (1987). Na scénáři spolupracovali scénáristé jako Jaroslav Dietl, Joachim Hamman, Jozef Paštéka a samotný Jakubisko. Za kamerou se také vystřídaly více kameramani: hlavním kameramanem byl Ján Ďuriš, druhými kameramany byli Jan Piroh a opět Juraj Jakubisko. Zatímco v Perinbaba byly hororové prvky spíše výjimkou, Pihovatý Max a strašidla je jednoznačným (parodickým) spojením pohádky a hororu. Tento film má mimo jiné, i silnou etickou hodnotu.

Sedím na větvi a je mi dobře (1989)
Tři měsíce před pádem komunistického režimu v Československu dokončil Juraj Jakubisko film Sedím na větvi a je mi dobře (1989). Jedná se o druhý film z z volné trilogie svobodě, či z „trilogie osudu a štěstí“. Původně se měl film volat visím na větvi a je mi dobře, ale tento název neprošel strážci ideologické čistoty. Důvodem mohlo být, že původní název mohl narážet na nesmyslné popravy nevinných lidí na Slovensku stalinistickým režimem. Příběh je o dvou charakterově rozdílných kamarádů zajímajících se o jednu ženu a děj je zasazen do období těsně po skončení druhé světové války. Také se zde tedy otevírá motiv milostného trojúhelníku, který je příznačný pro všechny tři filmy z trilogie o svobodě. Motiv duality se nenachází jen v rozdílných charakterech hlavních postav, ale i balancováním mezi skutečností a fikcí, pohádkou a realitou. Jak je již u filmů Juraje Jakubiska zvykem, i Sedím na větvi a je mi dobře získalo mnoho ocenění.

90. léta – současnost
Po pádu komunistického režimu a vzniku České republiky v roce 1993 se situace pro Juraje Jakubiska výrazně zlepšila. Už nebyl omezován politickou situací a mohl po více než dvaceti letech opět svobodně natáčet. Začala tak další etapa v kariéře Juraje Jakubiska, která trvá dodnes.

Nashledanou v pekle, přátelé (1970/1990)
V roce 1990 se vrací k natočenému, ale nesetříhané materiálu filmu Nashledanou v pekle, přátelé. Původně byl film sestříhaný italským producentem, avšak k této verzi se Juraj Jakubisko nikdy neumožňovalo. I když finální verze byla dokončena až po pádu komunistického režimu, je třeba brát na povědomí, že vznikal během normalizace v roce 1970. Scénář měl na starosti Juraj Jakubisko a Karol Sidon a tento film je zároveň posledním společným filmem této dvojice. Příběh je o dvojici mužů a jedné ženě, který žijí velmi zvláštním způsobem života. Právě „zvláštnost“ je charakteristickým slovem popisujícím tento film. Jakubisko v něm pracuje se surreálný prvky, bohatou obrazností, bizarností a mnoha, jemu typickými prvky. Jakubisko využil herců i po 22 letech a natočil s nimi dotáčky, které umocňují celkovou dojem zajímavosti díla. Juraj Jakubisko byl vedle režii a tvorbě scénáři i kameramanem filmu.

Téměř růžový příběh (1990)
Televizní film Téměř růžový příběh (1990) je spojením žánrů muzikálu, pohádky a romantického příběhu. Spojení pohádky s realitou vidět i v samotném příběhu. Juraj Jakubisko v něm spojil pohádku o Šípkové Růžence a kruté reality Darinka, trpící vážnou dědičnou chorobou, která zabila i její mámu při porodu. V hlavní roli se objevila známá zpěvačka Darinka Rolincová. Film vyniká po vizuální stránce a dobře zvládnutou choreografií. Kameramanem byl Ján Ďuriš. I přes prihladnutiu, že se jedná o film určený teenagerům tento snímek nedosáhl úrovně jiných Jakubisková filmů.

Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992)
Třetím, posledním filmem z volné trilogie o svobodě je film Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992). Narozdíl od milostného trojúhelníku dvou mužů a jedné ženy ve filmech Ptáčkové, sirotci a blázni (1969) a Sedím na větvi a je mi dobře (1989) se v tomto filmu jedná o dvojici žen soupeřících o jednoho muže. Motiv boje za svobodu byl pro domácí diváky více žádaný v letech 1969 a 1989, tedy v letech vzniku předchozích dvou filmů z trilogie. Možná i proto byl Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný dostatečně doceněn až v zahraničí. Film získal hlavní cenu Zlatý Delfín na 9. MFF Festival Cinema de Troia v portugalském městě Azil.

Nejasná zpráva o konci světa (1997)
Od roku 1992 natočil Juraj Jakubisko pár krátkých filmů a videofilmů. Tato skromná aktivita predznamenávala větší projekt, který byl časově náročný. Tímto projektem byl film Nejasná zpráva o konci světa (1997). Film vznikl již v produkci J & J Jakubisko film v době, kdy už režisér bydlel v Praze. Jakubisko vytvořil apokalyptický příběh inspirovaný proroctvími známého proroka Nostradama. Podle režiséra stojí film sám o sobě a nespojuje ho s žádným ze svých předchozích děl. Nicméně je tu jistá podobnost s filmem Tisícročná včela (1983). V obou filmech se jedná o AGU zobrazující několik rodiny žijící v jedné vesnici. Podobností se mezi těmito filmy dá najít několik. Narozdíl do filmu Tisícročná včela má Nejasná zpráva o konci světa potlačenou realistickou rovinu a tak je zvýrazněn iluzivní charakter filmu. Kameraman filmu byl Ján Ďuriš. který za práci na tomto filmu získal na MFF v Montrealu v roce 1997 Cenu za největší umělecký přínos – kamera. Film získal cenu Zlatý Delfín za nejlepší režii v italské Pescaře a také cenu za nejlepší režii i na MFF v San Diegu v USA.

Post Coitum (2004)
Na přelomu 20. a 21. století se Juraj Jakubisko opět věnuje krátké tvorbě. V médiích se začalo mluvit o plánovaném zpracování legendy o čachtické paní. Proto bylo i překvapením, když oznámil, že bude režisérem filmu Post Coitum (2004). Podtitul tohoto snímku je „mrazivá city komedie“. Film obsahuje mnoho erotických scén, ale o pornografii se nejedná. Je to spíše jakási dekonstrukce pornografie. Erotickými záběry spíše odhaluje, co všechno při sexu absentuje. V postelových scénách prohlubuje individualismus a nevytváří pomyslné duševní pouto mezi mužem a ženou a jejich lásku. Kameramanem byl opět Ján Ďuriš, který tentokrát natáčel na HD technologií. Jak napsal v biografii o Jiřím Jakubiskovi Peter Michalovič a Vlastimil Zuska, Post Coitum je prvním filmem na území „cool estetiky“.

Bathory (2008)
Zatím posledním filmem Juraje Jakubiska je adaptace známé legendy o Alžbětě Báthoryové z roku 2008 a s názvem Bathory. V době uvedení byl film nejdražším slovenskými filmem. Jednalo se zároveň o Koprodukční spolupráce Slovenska, Česka, Maďarska a Velké Británie. Juraj Jakubisko se podle jeho vlastních slo v držel historických údajů a známých faktů, ovšem bílá místa zaplnil svou fantazií. Film zaznamenal divácký úspěch (s výdělkem přes 5 milionů eur se stal po této stránce nejúspěšnějším Jakubisková filmem), ale soudobé kritiky filmem nadšené nebyly. Bathory byla úspěšná v soutěži Český lev v sekci Nejlepší výtvarný počin a Divácky nejúspěšnější český film.

V současnosti se hovoří o dvou rozdělaných projektech Juraje Jakubiska. Prvním je Slovanská epopej o historii Slovanů, druhým projektem je pokračování Perinbaba, kde chce obsadit do hlavní role opět Giuliettou másel i přesto, že herečka v roce 1994 zemřela. Tento problém plánuje vyřešit pomocí počítačových triků, čili dalších inovativních vizuálních přístupů se od něj dá očekávat iv příštích letech.

Charakteristika tvorby
Slovenský Fellini. I tak se říká Jiřímu Jakubiskovi, který má mnoho společných charakteristických autorských prvků.

Pro Jakubisková filmy bylo nejdůležitější, že do nich vtáhl svět podivínských bizarních existencí a vyprávění podřídil poetice nespoutané obraznosti lidových pohádek či surrealistických feérií. Tak se v jeho filmech setkáváme s naturalismem pojídání much přímo z mucholapky v Nashledanou v pekle, přátelé (1970), či postavou Smrti v povídkách filmu zběhl a poutníci (1970). V jeho příbězích se stává nemožné možným; bez metafory a alegorie není ani jeden z jeho důležitých titulů. Vzhledem k aktuální paralelu se dá hovořit o magickém realismu ve slovenském filmu.

Po éře víry v přesah umění do života se Jakubisko a jeho generace uzavřeli do světa umění, nechtěli poučovat, být svědky, kritiky, filmovými filozofy, či spasiteli. Víc chtěli tlumočit radost, atmosféru a zážitek. Jejich hra však nebyla zcela bez spodních tónů zoufalství, jejich groteskně bizarní příběhy nesly v sobě často skrytou tragiku.

Často opakovanými prvky jsou i ty folklorní, zmíněno při Jakubisková dětství. Čerpá z tradičních hudebních motivů, z lidového výtvarného umění, využívá tradiční oděv, předměty každodenní potřeby, zoomorfné zobrazení, rituály a podobně.