Archiv pro štítek: dramatička

Divadlo Andreja Bagara Nitra

překlad: Danica Haláková
hudební spolupráce: Peter Zagar
scéna a kostýmy: Diana Strauszová
režie: Svetozár Sprušanský

Osoby a obsazení:

Phil: Juraj Ďuriš
Lea: Alena Pajtinková
John: Martin Fratrič
Danny: Peter Oszlík / Martin sálech
Mark: Roman Poláčik
Jan: Andrea Sabová a.h.
Brian: Marián Viskup
Richard: Daniel Ratimorský
Cathy: Kamila Antalová a.h.
Adam: Peter Oszlík / Martin sálech

Premiéra byla: 14. září 2012 ve Velké sále DAB Nitra

Anglický dramatik Dennis Kelly píše současným jazykem o aktuálních tématech a problémech dnešního člověka i celé společnosti. Jeho hry byly přeloženy do několika jazyků a inscenuje se po celém světě. Jednou z jeho nejúspěšnějších a najinscenovanejších je DNA, kterou napsal pro Národní divadlo ve Velké Británii v rámci celonárodního divadelního programu Connections 2007. Hra rozebírající témata a problémy současného způsobu života teenagerů se stala nejen oblíbenou po celé Evropě, ale postupně se dostala i do osnov anglických středních škol. Divadlo Andreja Bagara v Nitře se prostřednictvím projektu TY koksem! zaměřuje právě na inscenace otevírající témata o mladých a pro mladé. V rámci této dramaturgické linie, v níž vznikly i divácky úspěšné inscenace LAVV a DARK PLAY, je tedy právě Kellyho hra vhodným inscenační materiálem. Šéfdramaturg a režisér Svetozár Sprušanský uvedl DNA v české premiéře spolu s dalšími dvěma Kellyho texty: Sirotci a Láska a peníze. Tato slovenská trojpremiéra jen dokazuje tendence a ambice dramaturgie Divadla Andreje Bagara přiblížit se evropským divadelním scénám, tak oslovit současného slovenského diváka.

Ústředním tématem DNA je šikana ve smyslu fyzickém i psychickém, obecně narůstající násilnické sklony a naopak snižující se schopnost empatie mladých lidí. Druhou velmi čitelnou a podstatnou linií textu i inscenace se stává otázka jednotlivec vs. kolektiv, jejímž prostřednictvím je předestřen nejen devastující vliv skupiny na identitu jednotlivce, ale i téma kolektivní viny / neviny, odpovědnosti / nezodpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí. V rámci inscenačních projektu TY koksem! nitranské divadlo nabízí po každém představení i setkání a diskusi s psychologem na témata: parta, tyranie, odpovědnost, násilí, vina.

Základní konflikt je pojmenován už na začátku – parta mladých lidí šikanuje svého spolužáka Adama, přičemž se stane nehoda a on spadne do hluboké jámy. Skupina teenagerů ho považuje za mrtvého a vyhledá spolužáka Phila ( „ten, kterému to nejvíce pálí“), který vymyslí plán, jak se ze situace dostat. Mají vytvořit falešné stopy a falešného pachatele – muže ve středních letech v pošťácké uniformě s porouchanými zuby. Problém nastane, když policie najde muže, který přesně odpovídá jejich popisu a shoduje se i jeho DNA se vzorkem z Adamova svetru. Vzniká tak druhá morální otázka, kterou parta znovu „smete pod stůl“ a nechá nevinného člověka trpět za jejich činy. Další problém přichází s objevením Adama, který ve skutečnosti nezemřel, jen se skrýval v lese – kdyby se však nyní objevil mezi lidmi, ostatní by z toho vyšli jako viníci a lháři, proto Phil rozhodne, že ho opravdu zabijí. Určitá (ne) logika příběhu a reakcí postav dělá Kellyho text až jemně absurdním. Mnohé z postav působí plasticky, na druhé straně však jednoznačnost charakterů a nepřirozenost emocionálních reakcí postav může symbolizovat i šablonu kolektivu, ve kterém se jednotlivec podřizuje většině resp. jednotlivec rozhodne za většinu, která se mu podřídí. Tak jako jsou stejné jejich kostýmy – školní uniformy, tak jsou si podobné i všechny postavy, které se však díky hereckému podání liší alespoň v detailech motivací a chování.

Téma kolektivu i jeho hierarchie tedy hraje v inscenaci důležitou roli. Nejen svobodná vůle, ale i emoce a svědomí postav jsou potlačeny ve prospěch udržení pohody a šťastného mikrosvěta v partii. Tak, jak se jednotlivec podřizuje skupině, herectví je podřízeno konkrétnímu inscenační tvaru DNA a jeho ideje. Navzdory mírně nejasným motivacím a nedostatečnému prostoru pro vývoj charakterů i pro budování vzájemných vztahů (což zčásti vyplývá již z Kellyho textu) se většině herců daří vystavět jako takous postavu a alespoň nastínit minimální změny ve vývoji jejího charakteru. I když jsou spíše vzájemné vztahy jen načrtnuté a dále se nerozvíjejí, herci na sebe reagují a určité napětí na scéně vytvářejí společně. V tomto případě i samotná síla herecké výpovědi stojí na sehrát hereckém souboru – tedy kolektivu.

Juraj Ďuriš buduje drobnokresbou postavy Phila, a to zejména přes střídmé, ale zřetelné výrazové prostředky – jeho mimika je téměř beze změny (nepřítomně hledící) a pohyby jsou úsporné, co má podíl na tom, že z jeho postavy skutečně cítit až nelidský chlad. Jediné situace, ve kterých se Phil projeví, jsou právě ty krizové – tehdy Ďuriš zaujme silným hlasem a až mrazivě klidným a cílevědomým projevem. Vedle vymýšlení chladnokrevného plánu zahlazení stop klidně popíjí kolu a v jistých momentech znát na jeho tváři až zvrhlý pohled s jemným úšklebkem. Přestože zpočátku působí jako nejpasivnější postava, nakonec je to právě on, kdo o všem rozhoduje. Z podivínského samotáře se stává vůdce skupiny, jehož všichni bezmyšlenkovitě poslouchají. Ďuriš Phil celou dobu zůstává stejně chladný, bez jakékoliv emocionální reakce na situace a gradující problém. Bez mrknutí oka vymyslí brutální plán a nakonec i rozhodne o smrti znovunalezeným Adama – a to vše pro dobro partie (Phil: „Co je důležitější, on nebo partie?“ „… Konečně jsou všichni šťastní“). Phil tedy dělá všechny rozhodnutí kvůli zachování harmonie ve skupině a z přesvědčení, že jedná právě to nejlepší. Nakonec to vyplývá i z jeho repliky: „když se kácí les, třísky létají“ – každé vyšší dobro vyžaduje své oběti a v tomto případě se kolektivní obětí stává Adam. V postavě Phila se navíc odráží i neschopnost mladých navázat jakýkoliv citový vztah. Ďuriš jako Phil téměř nikdy nereaguje na Leu (Alena Pajtinková), neodpovídá, mlčí, jen dokola je – jakoby jídlo bylo náhradou za jeho absenci citů, za neschopnost projevit i přijmout jakoukoliv náklonnost. Lea se vedle něj demonstrativně škrtí kravatou a on strnule otevírá balíček s čipsy. Lea mu vypráví o své nejšťastnější chvíli v životě, kterou prožila právě s ním, a Ďuriš mlčky přežvykuje bonbóny. Nakonec však jediná situace, která s ním pohne, je právě definitivní odchod Ley.

Alena Pajtinková dostala prostřednictvím Ley v inscenaci největší prostor. Její postava je jedinou resp. nejjednoznačnějším nositelkou jistých morálních zásad a zdravého úsudku a zároveň apelem na svědomí a pocit zodpovědnosti ostatních. Pajtinková se snaží pracovat se dvěma polohami – rázná a racionální (která se odhaluje zejména během návratu Adama, když je třeba situaci řešit) a zároveň citlivá a emocionální (zejména během scén s Philem). Vedle všech událostech se Lea stále snaží navázat vztah s Philem, a to i přesto, že on ji pasivní odmítá. Nakonec nezvládne neustále ticho, pokrytectví, přetvářku a pocit viny a odchází. Pajtinková disponuje širokým hlasovým rozsahem, který dokáže vhodně využít. Daří se jí klást důraz prostřednictvím práce s intonací, ale aniž by je zbytečně ukřičenými. Zároveň herečka buduje určitý charakter své postavy a nezůstává jen u plošném ztvárnění a šabloně teenagerky.

Hostující herečka (studentka pátého ročníku Katedry herectví VŠMU) Kamila Antalová představila Cathy jako drsnou až bezcitnou puberťačka, při čemž však procházela jemnými změnami odstínům charakteru, či spíše typu postavy. Ze začátku to byla pro Cathy celé jen jedna velká sranda ( „Alespoň je trochu vzrůšo!“), Ze které chtěla vytěžit maximum (účinkování v televizní reportáži o zmizení Adama). Když ale v závěru požádá Phil Cathy, aby „to“ udělala (spolu s Brianem udusila Adama igelitovou taškou), na její mimice znát nervozitu. I její neustálé pití alkoholu zpočátku působí jako prvoplánový prostředek na vykreslení charakterové rysy postavy „nad věcí“, ale v závěrečné scéně Cathy pije evidentně proto, aby zvládla nápor situace. Kamila Antalová si navíc vytvořila prostřednictvím Cathy určitou polohu, která se přibližovala chování teenagerů, aniž by skĺzala do hyperbolizovaného afektu.

Andrea Sabová v roli Jan střídala polohu, kdy je „nad věcí“ a kdy si začíná uvědomovat rozměry a dopady situace (přechody bezprostředního smíchu do hysterického). Později se však Sabová jediným výrazovým prostředkem stává nervózně žvýkání žvýkačky. Stejně plasticky působí postava Marka v podání Romana Poláčik. Dvojice Jan a Mark vypadá jako prvotní viník celé situace, postupně se však tito dva pouze „vezou“ a plní Philove rozhodnutí a úkoly. Poláčik Mark je na první pohled výbušný, v principu však neví jak dál, neví, co se sebou, ani s celou situací. Se zvětšujícím se napětím evidentně ztrácí nervy. Poláčik se snaží pracovat s tónem hlasu (je v něm místy cítit stoupající nervozitu až zoufalství) i s vnějšími projevy agrese (bušení do stěn a vyvolávání bitvy).

John (Martin Fratrič) je na samém počátku lídrem partie, s přicházejícím problémem však ztrácí toto postavení i pevnou půdu pod nohama. Herec se díky své fyzické výšce i důrazem v intonaci (až ofenzivním křikem) staví do autentické polohy agresivního vůdce skupiny, který musí mít všechno pod kontrolou a všech na své straně. Richard Daniela Ratimorského se jeví jako téměř jediný racionální smýšlející, nakonec je však i on sám pod tlakem skupinového vědomí. A přesto, že nesouhlasí se vším a tuší následky, podřídí se Philovi. Charakter postavy Richarda působí již v textu příliš plošně a v inscenaci to není jinak, zřejmě i proto je Ratimorský na jevišti nejméně výrazný. Postavu Briana (Marián Viskup) již od začátku ovládá zejména pocit strachu (evidentní i přes pláč už v úvodní scéně) přecházející až do zoufalství, což ho nakonec spolu s pocitem viny dožene až k šílenství. Marián Viskup plynule a autenticky prochází zmíněnými stádii, už od začátku je na pokraji psychického zhroucení. Viskup se vyhýbá jakékoliv groteskní poloze a postavu Briana buduje prostřednictvím psychologického herectví, čímž působí autenticky a dotváří dramatičnost situace.

V postavách Dannyho a Adama alternují Petr Oszlík a Martin sálech. Oba herci disponují podobným hereckým projevem, v tomto případě však „vítězí“ zkušenosti. Danny je prototyp postavy „šprti“, který má svůj cíl (studovat zubní lékařství) a do ničeho se nechce zaplést. Navíc je zbabělec a každá situace ho vyvede z míry, což je demonstrováno nejen přes jeho neustálé zoufalé naříkání, ale i neustálým, až obsesivní otíráním rukou a žmolkování kapesníky (v podání obou herců). Právě pocit strachu nutí Dannyho jednat ve prospěch skupiny (nejdříve strach z Johna, později strach z následků situace). Oszlík i sálech vytvářejí v postavě Dannyho polohu na hranici grotesky, čímž nadlehčuje tíživou atmosféru celé inscenace. Oszlík disponuje správnou mírou odstupu a nadhledem nad postavou. Díky práci s mimikou (svraštělé čelo a skrčený nos), i nervózním trhaným pohybům a infantilních tónu hlasu působí jako groteskní strašpytel a nekňuba. Šalachovým nejzřetelnějším výrazovým prostředkem se stává nervózně pobíhání nahoru dolů po jevišti a časté změny intonace a tónu hlasu (až do pisklavých výšek či dětského mručení). Postava Adama, který se objevuje v závěrečných scénách inscenace, je výrazná již v samotném autentickém líčení a maskovaní (celý je špinavý a krvavý, má oteklou tvář a špinavou roztrhanou košili). Oba herci (Oszlík i sálech) pracovali právě s polohou jisté nepříčetnosti postavy, a to autenticky – na rozdíl od groteskně podaného Dannyho. Oba vyprávějí pomalu, opatrně – jako by je každé slovo bolelo.

Kostýmy všech herců tvoří téměř identická školní uniforma – což symbolizuje nejen věkové ohraničení postav, ale i ideu kolektivu udávající tón celé inscenaci. Prostřednictvím účesů a líčení navíc dostali herci stylizovaný teenagerským vzhled. Scénografie je jednoduchá (tři stěny a podlaha z dřevěných desek, dřevěné palety, suché listí a několik prázdných skleněných lahví od alkoholu) – představuje Sopu v lese, v níž se parta setkává, a zároveň i místo, kde tráví čas Lea s Philem. Nedokončený okraj podlahy (na okraji jeviště trčí dřevěná prkna) asociuje napětí a neustálou hrozbu nad postavami, které do situace stále více padají; jakož i samotnou tmavou díru, do které reálně spadl Adam. Světelný design v inscenaci má spíše ilustrativní a atmosférotvorný charakter. Práce s ním je zřejmá zejména v částech se sborem, když je celé jeviště v přítmí a skupina herců je osvětlována jen mírně z obou stran, což působí jemně transcendentální. Atmosféru ponurého lesa a životní skepse dotváří i ztlumené světlo při výstupech Ley a Phila.

Režisér Svetozár Sprušanský vložil do inscenace i scény sboru, když herci v určitém rytmu deklamuje báseň od německého básníka R. M. Rilkeho, přičemž tyto scény mají v inscenaci několik funkcí a odkazů. Na první pohled působí skupina herců v stejnokrojích jako skutečný školní sbor, zadruhé ale představuje i partu – skupinu všech postav, které jsou do situace namočené. Kdybychom sbor přirovnali ke sboru v antické tragédii, můžeme mu připsat i symbol svědomí skupiny, symbol kolektivní (ne) viny – zejména přes deklamáciu Rilkeho veršů. Báseň popisuje situaci, v níž se postavy nacházejí – příchozí noc v opuštěném lese, což je metafora blížící se tragédie (Krakov havran přes lesy), i vnitřní svět postavy připomínající Adama (málo snů měl v svém žití) – což působí apelatívne na svědomí všech zúčastněných (jdou lesem stíny dětí). Díky sboru je patrná i jistá cyklická struktura inscenace, kterou nabízí již samotný text a režisér ji takto ještě více zhmotnil. Střídají se scény sboru – prostřednictvím kterého se naznačí vznikající problém či změna situace – se scénami Phila a Ley, kde jsou načrtnuté morální otázky a otázky svědomí, jakož i téma odcizení, neschopnosti mladých navázat skutečný mezilidský vztah; a nakonec skupinové scény, kde se problém řeší – situace i atmosféra graduje. Inscenaci se tak daří prostřednictvím rychlých až filmových střihů udržovat rytmus a jisté napětí. Na plynulém tempu inscenace má ale svůj podíl i samotný gradující příběh a již zmíněné koherentní herectví nitranského souboru. Cyklická struktura konečně připomíná i samotnou bezvýchodnost postav, které se do situace každým jedním rozhodnutím více zamotají, až dospějí do bodu, kdy není úniku, není východiska.

Jistou dramaturgickou nejasnými mohou být poslední dva sborové obrazy. V předposledním chybí postava Ley, která v předchozí scéně s kufry odchází – jakoby se vymanila zpod vlivu skupiny, z tíhy viny a bezvýchodnosti situace s Philem. V poslední sborové scéně (která tvoří i závěrečnou scénu inscenace) je ale Lea znovu přítomna, přičemž postavy už nedeklamujú Rilkeho verše, ale zpívají píseň resp. na melodii dokola zpívají francouzskou větu, která v překladu znamená: „Nic není seriózní, když máme sedmnáct.“ Z toho může vyplývat, že jejich největší vinou je tedy jejich nedospělost a nezralost, kvůli které jednali tak, jak jednali. Zadní stěna scénografie se pomalu vysouvá vzhůru a v loučí světla se objevují zpívající herci, ke kterým se postupně přidává i Phil, který ale zůstává stát zády k divákům. Alegoricky bychom si to mohli vysvětlit jako metaforický obraz viníky, přičemž Phil je ten, jehož podíl je největší, nebo to může symbolicky vyjadřovat hierarchii partie – v ní je Phil „šéfem“ (proto se nezařadí k ostatním, ale vyčuhuje z davu). Jedním z problémů inscenace jsou právě takové dramaturgické nejasnosti, které nabízejí několik vysvětlení – nebo spíše nadinterpretácií pozorného diváka, či divadelního kritika? V konečném důsledku však působí spíše (pouze) jako poetický efekt a ne významový apel.

Inscenace DNA splňuje svůj účel v rámci projektu TY koksem! i v rámci cílové skupiny (tedy přinášet rezonující témata a vzdělávat), nepřináší však žádný výrazný interpretační posun vzhledem k Kellyho text. Ústředním tématem a poselstvím pro dnešní mladou generaci tedy zůstává nebezpečí síly kolektivu (s „špatným“ vůdcem), absence morálních zásad a pocitu viny či emocionální ochabnutí a neschopnost budování mezilidských vztahů a převzetí odpovědnosti za své činy. DNA ukazuje, jak se všichni dokáží spojit proti jednomu a zároveň jako jeden jediný člověk dokáže zmanipulovat celý kolektiv, který ztrácí jakékoliv zábrany.