
Tohle jsem našel na Twitteru a není to můj článek. Napsal ho Francouz a věřím tomu, že v něm dokonale popisuje peklo, ve kterém se dnešní Francie nachází.
Historie francouzského úpadku. ,, Po válce byla Francie jako dobře promazaný stroj. Říkali jsme tomu „ Trente Glorieuses “ – třicet slavných let. Postavili jsme Concorde, během zhruba patnácti let jsme vybudovali síť jaderných reaktorů a zajistili si tak jednu z nejčistších a nejlevnějších forem elektřiny na světě. Vyvinuli jsme raketu Ariane a vynesli Evropu do vesmíru. Postavili jsme TGV, nejrychlejší vlak na světě. Vynalezli jsme Minitel – online síť, která fungovala v milionech domácností ještě předtím, než většina z vás vůbec slyšela o internetu. Nebyli jsme muzeum. Byli jsme stavitelé.
Pak přišel rok 1981 a s ním François Mitterrand. Představte si ho jako našeho Bernieho Sanderse – s tím rozdílem, že on skutečně vyhrál. Vládl společně s komunistickými ministry. V roce 1982 znárodnili desítky bank a největší průmyslové skupiny v zemi: Paribas, Suez, Saint-Gobain, Thomson, Pechiney a Rhône-Poulenc. Snížili věk odchodu do důchodu na 60 let. Zkrátili pracovní týden na 39 hodin a přidali pátý týden placené dovolené. Zavedli daň z bohatství. A masivně nabírali nové zaměstnance do veřejného sektoru.
Realita na sebe nenechala dlouho čekat – už za necelé dva roky přišel tvrdý náraz. Kapitál začal prchat, inflace se vymkla kontrole a frank byl třikrát devalvován. V březnu 1983 musel Mitterrand prudce šlápnout na brzdu a zavést úsporná opatření, jen aby Francie mohla zůstat součástí evropského měnového systému.
Háček je však v tom, že brzdy nic nevrátily zpět. Pouze zpomalily další posun tím špatným směrem. Když se k moci vrátila takzvaná pravice v čele s Jacquesem Chiracem, nezměnilo se vůbec nic. Za prezidentství Jacquese Chiraca zavedla Francie pětatřicetihodinový pracovní týden. Ať už vládla levice nebo pravice, každá vláda přidala další program, další pravidlo, další daň – a nikdo nikdy nic nezrušil.
Politická elita se zároveň dopustila něčeho ještě zhoubnějšího než jen špatné hospodářské politiky: proměnila mládež v politický nástroj. Místo aby mladé lidi – včetně milionů dětí přistěhovalců – učila lásce k zemi, v níž žijí, předkládala jim příběh o vině a křivdách. Francie v něm vystupuje jako utlačovatel, jako něco, k čemu je třeba chovat zášť. Nelze integrovat lidi do země, o které jste je přesvědčili, že jí mají opovrhovat. Dnes sklízíme plody tohoto narativu – ve školách, na předměstích i v ulicích našich měst.
Následovalo čtyřicet let pozvolného úpadku, který trvá až do éry Emmanuela Macrona.
A nyní číslo, které by vám nemělo dát spát. V roce 1995 činil HDP na obyvatele ve Francii přibližně 27 000 dolarů, v Americe asi 29 000 dolarů. Byli jsme na tom prakticky stejně. Dnes je to ve Francii zhruba 49 000 dolarů, zatímco v Americe přibližně 90 000 dolarů. V přepočtu na hlavu jste tedy nyní téměř dvakrát bohatší než my.
Co se změnilo? Ne snad naše nadání, naši inženýři či naše matematické školy. Jediné, co se změnilo, je to, že jsme vsadili všechno na jednu kartu: na socialismus. 35hodinový pracovní týden, nekonečné regulace, daně, které vyhánějí každého, kdo něco buduje; přesvědčení, že stát by měl dělat všechno a jednotlivec by si měl o všechno říkat o povolení.
Existuje výrok, který lidé rádi připisují Einsteinovi: šílenství je dělat stále dokola totéž a očekávat jiné výsledky. My jsme to zkoušeli. Čtyřicet let jsme to zkoušeli. Každá vláda slibovala, že ještě jeden program, ještě jedna daň, ještě jedna regulace konečně všechno napraví. Právě jste viděli, kam nás to dovedlo.