Pražská asanace na přelomu 19. a 20. století byla radikální přestavba centra Prahy. Během ní bylo v letech 1896 až 1914 zbořeno 469 domů (původně mělo padnout přes 600).
Důvodem byla snaha o „ozdravění“ města, odstranění zoufalých hygienických podmínek a touha po modernizaci centra.
Demolice postihly nejvíce Josefov (bývalé židovské ghetto), přilehlé Staré Město a zasáhly i část Nového Města u Vltavy (Vojtěšská čtvrť). Josefov: Zbořeno 247 domů. Zmizela většina původní, husté zástavby. Zaniklo několik synagog (např. Velkodvorskou či Cikánovu).
Staré Město: Zbořeno 198 domů.
Nové Město: Zbořeno 24 domů.
1893: Říšská rada schválila asanační zákon, který umožnil městu nemovitosti vyvlastňovat.
1896 (podzim): Začaly první částečné demolice.
1896–1903: Zbořeno prvních 150 domů.do roku
1914: Dokončena hlavní vlna asanace s celkovým počtem 469 srovnaných budov.
Proč se bouralo: Hygiena a zdrav. Původní čtvrti byly přelidněné, chybělo zde odkanalizování, tekoucí voda a sluneční svit. To vedlo k častým epidemiím (např. cholery) a vysokému výskytu tuberkulózy. Sociální podmínky: Ghetto bylo centrem chudoby a kriminality. Asanace měla za cíl „prosvětlit“ a sociálně přetvořit centrum. Modernizace a doprava: Město potřebovalo širší ulice pro rozvoj dopravy (včetně plánované městské dráhy) a moderní výstavbu.
Radnice (pražská obec) kompenzovala vlastníkům vyvlastněný majetek především řádnou peněžitou náhradou podle speciálního asanačního zákona z roku 1893. Odškodnění bylo stanoveno na základě znaleckých odhadů a mohlo zahrnovat i ztrátu nájmů.
Při kompenzování a výkupech domů probíhalo vyrovnání následovně:
• Peníze v hotovosti: Základním principem byla plná peněžní náhrada, která měla zajistit, že majitel zůstane po vyvlastnění majetkově na stejné úrovni jako před ním. Vyplácela se buď jednorázově, nebo v průběhu několika let (často s úroky).
• Zohlednění tržní a budoucí hodnoty: Náhrada se určovala podle znaleckých odhadů, přičemž se zohledňovala běžná cena nemovitosti v daném čase. V praxi ale docházelo ke sporům, protože radnice a podnikatelé tlačili cenu dolů, zatímco majitelé se snažili zahrnout i potenciální budoucí hodnotu lukrativních stavebních parcel.
• Kompenzace pro nájemníky: Zákon pamatoval i na sociální rozměr. Jelikož byly asanované domy (zejména v Josefově) často domovem chudších vrstev, odškodnění nebo jistá forma příspěvku na přestěhování (tzv. stěhovací lhůty) mohla být přiznána i nájemníkům za ztrátu bydlení.
• Forma směny: V určitých případech, pokud s tím obě strany souhlasily, se mohla náhrada řešit i formou výměny za jiný pozemek či budovu mimo asanační obvod. [, 3]
Před samotným vyvlastněním navíc musela radnice majitele vyzvat, aby sami uvedli své domy do hygienického a stavebního pořádku, a teprve pokud tak neučinili, přistoupilo se k nucenému výkupu.