Orientace na Panturkizmus

Orientace na Panturkizmus

Po skončení studené války se úloha geostrategického postavení Turecka výrazně zmenšila vůči evropským zemím i k NATO. Západ již v tomto okamžiku Turecko nepotřebuje jako baštu proti úhlavním hrozbě ze severu, ale spíše jako partnera při řešení menších hrozeb přicházejících z jihu, jako tomu bylo při konfliktu v Zálivu (Huntington, 2007, str. 165). S koncem studené války přišel i nečekaný rozpad Sovětského svazu a s tím související vznik nových republik na Kavkaze a v oblasti Střední Asie, což vyvolalo v Turecku značnou euforii. Pět z nich [3] bylo národními státy tureckých etnik.

Orientace na Panturkizmus
Orientace na Panturkizmus

Rusko a Turecko – vzájemné prolínání se sfér vlivu (stratfor.com)
Turecko očekávalo, že kulturní, jazykové, náboženské a historické vazby povedou k vytvoření turkické společenství, ve kterém připadne vůdčí pozice právě Ankaře. Západ tento scénář vnímal pozitivně, protože považoval tureckou cestu rozvoje za přijatelný model. Postsovětské turkické republiky zpočátku spolupráci s Tureckem přivítali. Turecko se snažilo získávat postupný vliv např. vysíláním učitele, aby vyučovali v turečtině, poskytnutím diplomatické podpory při přijímání do různých mezinárodních organizací i prostřednictvím dlouhodobých nízko úročeného půjček ve výši 1,5 miliardy dolarů (Huntington, 2007). Vzhledem k tomu, že tyto státy neměly demokratickou tradici a byli obývané muslimy, mnozí uvažovali o islamistickém nebezpečí.
Z geopolitického hlediska byly tyto země počátkem 90. let ohrožené vlivem Íránu, který se mohl snažit o vyvolání islámské revoluce. A bylo to právě Turecko, ve kterém mnozí viděli jakousi hráz nebo překážku islamistického nebezpečí. Narůstající hrozbě mohlo Turecko zabránit zprostředkováním tradice sekulární vlády i zkušenostmi s přechodem od autoritativního režimu k demokracii a s ekonomickou transformací. Ale ani Turecko ani Irán nebyly dostatečně stabilní a silné na to, aby se v oblasti Střední Asie dokázali výrazněji angažovat, čehož důkazem je výkonnost jejich ekonomik [4], které k mocenské expanzi jednoduše nestačili. Kromě toho se v těchto zemích rozvinul autoritativní systém osobní moci a politici rozhodně nestály o jakékoli zasahování do svých vnitřních záležitostí ani patronát.

Mocenskou podporu, ale ne politický vzor, ​​hledali mezi velmocemi jako Rusko a USA (Tesař, 2007, str. 7). Počáteční vlna turecké aktivity v roce 1993 tedy začala upadat. Další příčinou byla např. i změna prezidentského křesla, na které usedl Sulejman Demirel, jakož i zmíněné opětovné potvrzení ruského vlivu v regionu, který Rusko považovalo za své „blízké zahraničí“ (Huntington, 2007, s. 167). I přesto, že středoasijské republiky navenek odmítli islamismus a praktikovali sekulární vládu, Turecko bylo nevítaným partnerem právě jako zprostředkovatel demokratizačních zkušeností. Kromě toho Rusko reagovalo na vzniklou situaci pomocí nátlaku a různých lákadel.

Nakonec se Turecko s touto situací muselo vyrovnat a to se týká i vlažného přijetí ze strany Ázerbájdžánu, který se stal „ruským koněm“ a Rusko ho vnímá jako svou výsostnou zájmovou sféru, neboť v tomto regionu udržuje úzké vztahy už po staletí, zatímco Turecko zde je nováčkem (Tesař, 2007, s. 7). I přes všem těmto sklamamiam Turci ve svých pokusech pokračovali a to zejména v oblasti upevňování ekonomických vztahů [5]. Nakonec se Turecko muselo spokojit s druhořadou úkolem v této oblasti. Zatímco Turecko pracovalo na budování vztahů s bývalými sovětskými republikami, doma začala být problematizovaná jeho vlastní kemalistická sekulární identita (Huntington, 2007).

Na základě uvedeného můžeme v konečném důsledku konstatovat, že pravděpodobnost získání dominantní pozice v středoasijských republikách se dá jen sotva očekávat a už i jen pokus o to by působil destabilizujícím a zhoršil by stávající problémy na Kavkaze. Pokud by Turecko zvolilo panturkickú kartu, bylo by riziko propojení problémů na Středním Východě, včetně Iráku, s problémy v jižních okrajových oblastech bývalého Sovětského svazu zjevné, přičemž Evropa má životní zájem na tom, aby k takovému něčemu nedocházelo.