Orientace na islamistické země nebo Turecko jako model pro muslimský svět

Orientace na islamistické země a neb Turecko jako model pro muslimský svět

Jako další možná alternativa vhodná pro identifikaci se často vzpomíná orientace na islámské země a muslimský svět. Po skončení studené války a vlivem zkušeností ze zahraničí začalo v Turecku docházet k nárůstu islámského cítění, co vrhalo světlo na důležité otázky po národní identitě a etnické identifikaci. V tomto období začíná vracet mnoho Turků z Německa jako reakce na nepřátelství ze strany domácích obyvatel Německa a začínají se přiklánět k tomu, co jim bylo nejblíže a tedy k islámu. Jedna zpráva z roku 1993 uvádí, že „v Turecku se velmi rozšířila móda nosit plnovous v islámském stylu, u žen naopak závoje, mešity přitahují stále více davů av knihkupectvích se objevuje stále více knih, časopisů, kazet, kompaktních disků a filmů ospevujúcich islámskou historii , přikázání, způsob života a vyzdvihují roli, kterou sehrála v uchování odkazu proroka Mohameda Osmanská říše „[6] (Huntington, 2007, s. 168).

Toto vznikající obrození začalo měnit charakter turecké politiky a také političtí vůdci jako Turgut Özal se explicitně ztotožňovali s muslimskými symboly a politikou. Jednoduše řečeno, demokracie povzbudila obrat k domácí kultuře a návrat k náboženství. [7] Popularita Strany blahobytu začala narůstat a právě ona opět nastolila otázku, kam vlastně Turecko patří. Strana blahobytu otevřeně kritizovala přibližování se sekularisty k EU a tvrdila, že pokud by se Turecko opět přidalo k muslimskému světu, nemuselo by se ponižovat a stát před bránou do Evropy jako žebrák. Slovy předsedy strany Erbakan: „Místo toho, že 65 milionů Evropanů bude mít ve svých řadách tureckou identitu, kterou budou všichni nenávidět, upřednostňují stát se součástí miliardové muslimské identity“ (Karlsson, 2008, s. 63). Turecko, které se nemohlo dále spoléhat jednak na EU i na ideu Panturkizmu, hledalo přirozené východisko v posílení svých vztahů mezi islámskými zeměmi.

A proto i první zahraniční cesta nově zvoleného premiéra Erbakan v roce 1997 vedla do arabského světa. Erbakan měl v plánu jako prvního navštívit egyptského prezidenta Mubaraka, ten ho však odmítl přijmout. To byla první rána. Druhá následovala během návštěvy libyjského vůdce Kaddáfího, který otevřeně kritizoval tureckou politiku vůči Kurdům. Pokusy o orientaci směrem k muslimskému a arabskému světu skončily pro tureckých islamistů neúspěchem a hanbou i v důsledku toho, že v arabském světě se Turecko spojovalo s osmanským imperialismem. Obavy z postupného islamizovania sekulární republiky se objevily opět v roce 2002, kdy se dostal k moci Erdogan na čele nově vzniklé nábožensky zbarvené strany AKP (Strana prosperity a rozvoje).