Turecko patří podle množství mezinárodních organizací, jako Amnesty International nebo Human Rights Watch, ještě i dnes k zemím, ve kterých dochází ve značné míře k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou, základních svobod včetně svobody vyznání, k diskriminaci menšin, k týrání vězňů či k ponižujícímu zacházení s ženami.
Právě otázka kurdské menšiny a potlačování jejich národnostních práv patří mezi nejproblematičtější oblasti. Je pravda, že v této oblasti bylo za posledních pár let dosažených mnoho pokroků, přičemž Kurdům bylo například v roce 2003 přiznáno právo učit se na školách svou mateřskou řeč a možnost dávat dětem kurdské jména, byl schválen zákon, který legalizuje rozhlasové a televizní vysílání v menšinových jazycích a také jejich veřejnou výuku na soukromých školách (Siegl, 2007). Ale i navzdory těmto pozitivním reformám vláda za posledních 5 let nevytvořila specifický koncept řešení kurdského problému a neprosadila rozšíření jazykových a kulturních práv Kurdů, které by se blížily k standardům Rady Evropy a OBSE (Siegl, 2007).