Moderní slovenská verze Přeletu nad kukaččím hnízdem

Kdysi dávno vznikla psychiatrie jako nástroj pro eliminaci jedinců, kteří byli s většinovou společností nekompatibilní nebo byli zkrátka jen nepohodlní. Dlouho to bezchybně fungovalo, zčásti to funguje dodnes. Tehdy někdo přišel s tím, že aby před nekompatibilními a nepohodlnými jedinci byla společnost chráněna, je potřeba je někam zavřít. A protože se nedopustili trestných činů, nemohli být dáni do vězení. Navíc jejich jinakost byla přisouzena jejich duševnímu stavu. Proto vznikla první soukromá zařízení, kam ony nešťastníky strkali. V zařízeních pracovali vychýlení jedinci, často velmi brutální lidé, a jako řešení na zklidnění nebo eliminaci chycených jedinců používali metody šoků, pouštění žilou, amputování částí těl, trápení zimou, horkem, hladem, nevyspáním… Vycházeli ze středověkých mučení, která „modernizovali“. Dnešní doba je jiná. Postupem času se psychiatři stali oficiálním medicínským oborem, který se studuje na lékařských fakultách; vytvořili diagnózy, aby problematické projevy mohli pojmenovat; vytvořili dojem, že k problémům mají vědecký přístup; ve společnosti vytvořili přesvědčení, že jde o úplné dno lidských problémů, k jejichž řešení oni jediní mají patent; farmaceutický průmysl poskytl „čisté“ řešení neevokující brutalitu; a jako vrchol toho všeho si zajistili, aby tohle vše bylo hrazeno z pojištění, případně rozpočtu státu. Samozřejmě, že i dnes občas použijí brutální metody, jakými jsou znehybňování obětí přivazováním, umístění do síťového lůžka, elektrošoky a podobně. Svým vychýleným způsobem státu pomáhají odstranit ze společnosti nekompatibilní jedince, případně je „napravit a vrátit zpět do systému“, a za to si nechají zaplatit. Z jejich pohledu je to tedy v pořádku. Z našeho pohledu to ukazuje na vychýlenost jejich vnímání toho, co považují a vydávají za pomoc. O kořenech tohoto problému existuje krátké video s názvem „Psychiatrie: středověk neskončil…“.

 

Co to má společného se Slovenskem a Přeletem nad kukaččím hnízdem? V dětském domově ve východoslovenském Svidníku řeší nelehkou situaci se svými chovanci. Není pochyb o tom, že řešení není jednoduché. Pod dohledem sedmičlenného Diagnostického odborného týmu, který je poradním orgánem ředitele domova, je zde ale používáno zastrašování chovanců hrozbou umístění ve sto kilometrů vzdálené dětské psychiatrické léčebně. Nedobrovolná hospitalizace chovanců v léčebně pak bohužel není výjimkou.
Kořeny toho problému sahají hluboko do historie a netýkají se zdaleka jen psychiatrie. Pokud by na pacifikování svých chovanců neměli psychiatrii, použili by něco jiného. Ve skutečnosti možná v domově pracují lidé, kteří už nevědí jak dál a i když pravděpodobně v minulosti měli touhu pomáhat a nějaké ideály, dnes jsou tím vším semletí a ideály jsou ty tam.
Jako nástroj na řešení toho, „co už jinak řešit nejde“, mají psychiatrii. Ta je celkem snadno dostupná, má skutečně punc oficiálního nástroje na řešení toho, co už nejde řešit jinak a tak je použita. I přes svou sadistickou minulost se stala současným moderním nástrojem. Bohužel opět sadistickým.

Slovenská televizní reportáž s výpověďmi současných i bývalých chovanců je zde